S Václavem a Janem Neckářovými jsme se pochopitelně nemohli sejít k rozhovoru v jiném prostředí, než je nádraží. To pražské Hlavní prochází rozsáhlou modernizací a uvnitř teď vypadá jako nějaké nablýskané letiště. Už tady nemají ani klasickou nádražní hospodu, zakouřenou a s pokecanými viksvajlantovými ubrusy na stolech, u kterých po celé roky poposedávají ztracené lidské existence, co jednou vystoupily z vlaku a už se tu zapomněly... Nostalgii světa ajzboňáků přesvědčivě zachytily dva české filmy – Ostře sledované vlaky z roku 1966 a letošní festivalový hit Alois Nebel. Oba spojuje jméno Václava Neckáře. V tom prvním ztvárnil hlavní roli plachého mládence, pro Nebela zase nazpíval ústřední píseň. „Vracím se koleje,“ komentuje to s pobaveným úsměvem.


Když Neckářovi železniční koleje poprvé zkřížily cestu, tak z toho byl filmový Oscar. Rovněž Alois Nebel usiluje o nominaci na cenu Americké filmové akademie a to hned ve dvou kategoriích – cizojazyčný film a animace. Jestli to vyjde i tentokrát si budeme muset teprve počkat. Mezitím však videoklip Půlnoční zabodoval u mladé generace na internetu, za téměř geniální ideu s hlubším významem či smyslem označili píseň a volbu jejího interpreta recenzenti. „Je to krásná písnička a je dobře, že jsme ji mohli udělat s mladou generací muzikantů. S bráchou jsme si říkali, že jsme nikdy nenatočili celou desku k vánocům. Tohle by mohl být základ,“ říká Václav Neckář. 


Oscar za 160 korun

Svět železnic má své romantické kouzlo, přitahující určitý typ lidí. Někteří se věnují takzvanému trainspottingu (pozorování a fotografování vlaků), jiní zase znají technické detaily kdejaké lokomotivy. „Z muzikantů měl železnici strašně rád klavírista Rudolf Rokl. Uměl nazpaměť jízdní řády,“ vzpomíná Jan Neckář. Bratři Neckářové však mezi železniční nadšence nepatří. Údělem rockových muzikantů je automobil, v němž se přemísťují z jedné štace na druhou. V nejslavnější éře skupiny Bacily v 70. a 80. létech toho najezdili opravdu hodně. A kdy jel tedy Václav coby regulérní cestující naposled vlakem? Protože to není časté, vzpomenul si okamžitě: „V roce 2004 s manželkou do Berlína, měli jsme výročí svatby. Ale když jsme ještě s bráchou bydleli v Ústí nad Labem, tak jsem pravidelně jezdíval do Mostu, kde jsem tenkrát začínal v divadle jako elév.“


Moc toho po železnici nenajezdil ani během natáčení Ostře sledovaných vlaků. Filmovalo se v Loděnici u Berouna, kterou si produkce vybrala pro její blízkost Praze. Ze Smíchovského nádraží tam lze dojet lokálkou za čtyřicet minut. Filmový štáb jezdil flexibilnějšími autobusy a Václava Neckáře nabírali v Melantrichově ulici, kde tehdy bydlel v penziónu pro svobodné pány. „Za první republiky to byl hodinový hotel.“


Ostře sledované vlaky přivezly Václavovi Neckářovi první filmovou roli a hned hlavní. „Pro mě to byla vůbec první práce pro film. Jako herecký kandrdas, prvně před kamerou, to bylo pro mě složité. Ale Jirka Menzel řekl, že si mě ohlídá, žádné cukrbliky, samozřejmě před kamerami v TV a při show to je něco jiného.“ Původně prý chtěl roli mladického Miloše Hrmy ztvárnit samotný režisér, po kamerových zkouškách se rozhodli pro Neckáře, který víc odpovídal typově než příliš intelektuální Menzel. „Manželka producenta říkala, že mají pozvat „toho Neckáře“, ten vypadá tak ošklivej, až je krásnej,“ dodává Václav.


Film se začal točit koncem února a v květnu už byl hotový. „Platilo se za den na place, což v mém případě bylo 160 korun.“ Na jednom ze stěžejních děl české Nové vlny tedy Neckař příliš nezbohatl, ani si neužil slávy v Americe, když film dostal Oscara. „Menzel samozřejmě vzal sebou do Hollywoodu krásnou holku místo ošklivého kluka. Navíc Jitka Bendová, která hrála Mášu, uměla perfektně anglicky, protože její rodiče byli diplomaté.“


Zmizelý svět dětství

Mě se s Ostře sledovanými vlaky spojuje spíš Jitka Zelenohorská a razítkování jejího zadečku. Asi nejnápaditější erotická scéna v českém filmu vůbec. S krásnou mladou herečkou, představující typ křehkého něžného ženství, jaké se dnes už nevyskytuje, se Václav Neckář ještě sešel v dalším Menzelově filmu, v Skřiváncích na niti. Ten se natáčel na šrotišti u Kladna a železniční vlečka tam byla taky. Tématem byl stalinismus 50. let, po dokončení skončil film na dvacet let v trezoru. „Je pro nás strašně těžké tu dobu posuzovat, protože jsme byli děti a ty to prožívají jinak, radostněji,“ říká Jan Neckář.


Skřivánci na niti vyhrály Zlatého medvěda na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně v roce 1990. A Václavovi Neckářovi se dostalo opožděné satisfakce za jeho hereckou kariéru, v té době už dávno uzavřenou, což komentuje s ironií sobě vlastní: „Jirka Menzel mě pozval do Berlína jako důkaz, že ten film je opravdu dvacet let starý. Kolegové to panu režisérovi nevěřili a říkali, že to určitě natočil tak před třemi roky. Po projekci jsem přišel před promítací plátno a těch dvacet let tam najednou prolétlo. To bylo krásné...“


Čas letí, svět se mění, ani ta stará nádraží už nejsou, jako bývaly. V Loděnici se toho naštěstí moc nezměnilo, Václav Neckář se tam byl před pár lety podívat. Co však nenávratně zmizelo, je svět jeho dětství, město Most, v němž vyrůstal. „Po starém Mostu zůstala akorát velká díra. Divadlo, kde jsem začínal, je pryč. Pole, kam jsem jezdil s tátou na žebřiňáku pro obilí, jsou pryč. Stejně jako statek, kam jsme s bráchou jezdívali na prázdniny. Když už svět dětství neexistuje, tak to má jedinou výhodu – můžete si ho znovu vymyslet.“


Půlnoční na peróně

Z moderní designové hospody, kde na velkoplošných obrazovkách běží videoklipy se silikonovými zpěvačkami, se s bratry Neckářovými raději přesouváme na místo, kde trochu toho starého, špinavého, ale autentického světa ještě zůstalo – na perón před historickou budovu Hlavního nádraží. V roce 1981 odtud odjížděla skupina Bacily na turné do tehdejšího Sovětského svazu. „Na základě povolení a doporučení od ministerstva dopravy nám přidělili nákladní vůz na aparaturu, ale zapomněli ho připojit k vlaku. Proto jsme měli tříhodinové zpoždění. Mezitím se všichni rozutekli, šli na párek a pivo, telefonovat rodině a milenkám. Dráhy však stihly připojit vagon dříve, nikdo nám nic neřekl a skoro to odjelo bez nás,“ vzpomíná Jan Neckář na poslední železniční dobrodružství.


Na peróně se také natáčel videoklip písně Půlnoční. Václav Neckář, oblečený v džínách a kožené bundě, tu teď ochotně pózuje, abych ho mohl vyfotografovat. Občas nás vyruší dámy s žádostí o fotografii a podpis, která je hned splněna. Václav má stále v očích jiskru mladosti. Jako by mu ani nebylo 68 let a neprošel těžkým obdobím po mozkové mrtvici. Sebrala mu všechna slova, všechny texty. V baladě Půlnoční se však vrací jako Sisyfos, překonávající své životní útrapy. Stále znovu a znovu, to je úděl člověka. Odtud možná pramení i působivost jeho výrazu, která všechny bez rozdílu tak silně zasáhla.


psáno pro Sanquis 2011

Vracím se na koleje


V jedné své starší písni zpívá Václav Neckář, že „všechno je jenom jednou“. Naštěstí to úplně neplatí, některé dobré věci či fenomény se občas vracejí. Píseň Půlnoční z filmu Alois Nebel vrátila Neckáře coby umělce v závěru své kariéry znovu do prostředí, kde se jeho umělecká dráha před téměř půl stoletím tak slavně nastartovala – na nádraží.

documentdocument_-_start_page.html
reportagereportage_-_start_page.html
textytexty_-_start_page.html
egoego.html