Bílá loď víry


Tři betonové plachty, prostoupené světlem, a nad nimi modré nebe. V jubilejním kostele Dio Padre Misericordioso, který postavil na periferii Říma americký architekt Richard Meier, se zhmotnila spirituální a liturgická symbolika křesťanství.


Městská část Tor Tre Teste, ležící přibližně 10 kilometrů na východ od centra Říma, byla ještě v polovině minulého století zemědělskou krajinou. Mírně zvlněný terén potom zastavěli sídlišti a továrnami, mezi nimiž se dochovaly zbytky původních polí. Řím proslul svými urbanistickými kvalitami, ale jeho periferie se neliší od toho, co známe z jiných evropských měst. Obyčejné bytovky, mezi nimi ubohé, zanedbané parčíky, ve své podstatě je to noclehárna pro pracující, nic víc.

   

Římská arcidiecéze před dvaceti léty rozhodla, že tohle neutěšené místo „posvětí“ stavbou nového kostela. A nebyl jediný. K jubilejnímu roku 2000 postavili v Římě padesát nových kostelů, protože stovky tisíc lidí z nových sídlišť postrádaly dobrý přístup k duchovním a komunitním službám.

   

Jubilejní kostel Dio Padre Misericordioso byl korunou velkorysého projektu. K účasti v architektonické soutěži tehdy vyzvali šest světoznámých architektů - Franka Gehryho, Tadao Anda, Santiaga Calatravu, Petera Eisenmana, Guntera Behnische a Richarda Meiera. Posledně jmenovaný vyhrál.

    

„Jsem extrémně hrdý. Je naprosto zřejmé, že katolická církev vybrala můj návrh pro jeho kvality, a nikoliv proto, že by se tím chtěli vyjádřit k historickému vztahu k Židům,“ komentoval Meier soutěž na serveru ArchNewsNow. Americký architekt je stejně jako další dva účastníci soutěže, Gehry a Eisenman, židovského původu.


Hra formy a světla

V Římě stojí přes 900 kostelů. Jeho genius loci ponejvíc ovlivnily stavby velkých mistrů Borrominiho a Berniniho. Vedle římských barokních interiérů Richarda Meiera inspirovaly i církevní stavby významných modernistických architektů Aalta, Wrighta a Le Corbusiera. Jejich společným rysem je práce se světlem, jež zprostředkovává pochopení a „čtení“ prostoru a vytváří magickou atmosféru, pocit posvátného.

   

Rafinovaná hra světla je též klíčovým prvkem Meierova návrhu. Architekt „vypjal“ na římské periferii tři sféricky zakřivené betonové zdi, evokující lodní plachty. Prostor mezi nimi uzavřel skleněnými stěnami a stropem. Světlo proto vstupuje do kostela z více stran, různě se rozptyluje a míchá, mění svůj charakter s pohybem slunce po obloze. Magii sakrálního prostoru ještě umocňuje volný průhled skleněnou střechou do nebe.

   

Proto se v kostele můžeme cítit uvnitř a vně zároveň. Prefabrikované betonové zdi návštěvníka spolehlivě oddělují od nevábného okolí, ale přes skleněný strop lze pozorovat hru mraků na obloze a vnitřní prostor je zalit měkkým „mystickým světlem“. V křesťanském symbolické řádu je Ježíš Kristus „světlem světa“ a světlo je symbolem jeho přítomnosti.

   

A loď pluje

Vedle světla si Meier pohrál i s formami, sférickými a kubickými tvary, které kombinuje vně a uvnitř celého komplexu. Komunitní část s atriem, konferenčním sálem, bytem faráře a třídami pro výuku katechismu se drží tradiční Meierovy „whiteboxové“ estetiky, kterou můžeme pociťovat jako strohou. Invenční křivky sakrálního prostoru evokují, v kombinaci s magickým světlem, úplně jiné emoce.

   

Americký architekt využil elementární křesťanskou symboliku. Tři betonové plachty představují sv. Trojici, nejvyšší plachta je pak symbolem Boha. Motiv lodě coby symbolu Petrovy církve se vedle samotné stavby objevuje i v tvaru oltáře. Ten není umístěn východním směrem, jak určuje tradice, ale na západě. Vynutil si to půdorys pozemku, protože při tradičním uspořádání by nemohl být vchod do kostela čelem k obytným blokům a ulici.

   

Meier často cituje myšlenky německého filozofa Hanse-Georga Gadamera o zásadním významu hry a rituálu ve všech formách lidské kultury a jejich teologické podstatě. Celý komplex proto koncipoval jako prostor pro hru světla a pohybu, nadčasovou architekturu, pracující s elementárními prvky, světlem a prostorem. Zároveň nerezignuje na svůj účel, což u této stavby představuje zapojení do lokality a poskytování komunitních služeb.


Bílé betony

„To, co dnes vypadá tak jednoduše, si vyžádalo enormní úsilí,“ řekl Richard Meier v rozhovoru pro New York Times, když popisoval  stavbu Jubilejního kostela. Zakřivené zdi si vyžádaly složitou montáž prefabrikovaných betonových bloků z vysoké ocelové konstrukce. Aby stavba zůstala bílá i v špinavém římském ovzduší, použili speciální trvanlivý bílý cement od firmy Italcementi, jež byl vyvinut už před desetiletími pro stavbu římského olympijského stadionu od architekta Nerviho.


Po jedné dekádě od svého dokončení proto bílé kostelní plachty stále září proti modré obloze, jak jsem se mohl přesvědčit, byť na exponovaných místech, jimiž stéká voda, se usazuji nečistoty. Meierovu bílou estetiku doplňuje v interiéru ještě dřevo a tradiční římský materiál – béžový kámen travertin.

   

„Tahle struktura je testamentem monumentální práce lidí ve službě duchovním aspiracím.” Tahle slova nechal vytesat americký architekt do travertinu u vchodu do kostela. My ovšem můžeme „číst“ i skrytý význam jeho sdělení - povedený „židovský kostel“ se stal také Meierovým pomníkem.


psáno pro Hospodářské noviny - Víkend 2014

documentdocument_-_start_page.html
reportagereportage_-_start_page.html
textytexty_-_start_page.html
egoego.html