Katedrály informací


Každá doba po sobě zanechává architektonické monumenty. Dlouho se zdálo, že památkou na dobu konzumního kapitalismu budou obchodní centra a logistické areály. Naštěstí se v posledním dvacetiletí objevil nový trend. Po celém světě, od Seattlu po Tokio, se stavějí nové reprezentativní knihovny. Katedrály informační éry.

Ani naše země nezůstává stranou. Pod stůl sice spadl návrh nové pražské dominanty, Kaplického Národní knihovny, a moravskoslezský hejtman Jaroslav Palas přibrzdil ambiciózní projekt ostravské vědecké knihovny, takzvané Černé kostky. Frustraci bibliofilů pomáhají překonat dvě výjimečné novostavby z posledních let – Národní technická knihovna v Praze (NTK) a Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové. I v případě NTK to byl ovšem běh na dlouhou trať. Architektonická soutěž byla uzavřena v roce 2000, potom se celé čtyři roky se řešilo financování. Vlastní výstavba proběhla až v létech 2006 až 2009. „Dlouhé roky to vypadalo, že NTK půjde do kytek,“ říká architekt Roman Brychta ze studia Projektil architekti, které vyprojektovalo obě knihovny.


Počmárané betony

Národní technická knihovna stojí v kampusu ČVUT v pražských Dejvicích. Sousedí s novou fakultou architektury od Aleny Šrámkové. Stavba na půdorysu zaobleného čtverce nemá žádnou hlavní fasádu. Zaoblením a předsunutím skleněného pláště se výrazně odlišuje od starší zástavby ČVUT i strohého funkcionalismu Šrámkové. Oproti tradičněji koncipované architektuře zaznamená návštěvník ještě jeden významný prvek – do budovy lze demokraticky vstoupit ze čtyř stran a je vlastně průchozí, jako byl dřív průchozí pozemek, na kterém teď stojí. „Chtěli jsme zachovat otevřenost místa, nezabít to. Lidé mohou budovou volně procházet, nic jim  nebrání ve vstupu a výstupu. Knihovna slouží celému okolí, proč by tedy měla mít jeden vchod?“ táže se architekt Adam Halíř. Ještě jako studenti si architekti z Projektilu zkracovali přes pozemek cestu do školy.


Od hustého zabydlení spodních dvou pater interiér budovy směrem nahoru postupně řídne. V původním návrhu byla knihovna ještě otevřenější, ale kvůli provozním požadavkům se parter rozdělil na dvě patra. To je trochu škoda, protože do velkorysého atria tak musí návštěvník vyjít po schodech nebo vyjet výtahem. A ještě mu překážejí turnikety. „Plánovali jsme otevřenou instituci, jako je třeba pražská Městská knihovna na Mariánském náměstí, ale ČVUT si takto chrání vstupy do všech svých budov,“ vysvětluje Brychta. Na druhou stranu vytvořilo zhuštění parteru prostor pro další služby a instituce, jako je například pobočka Městské knihovny, prodejna počítačů, knihkupectví, galerie a kavárna.


Vnitřek knihovny charakterizují „obnažené betony“ - přímo po holých stropech vedou  rozvody elektřiny a protipožárního systému. Je to vlastně živý výkres v měřítku 1:1, technická příručka. Nezakryté betonové desky se také podílejí na tepelném hospodaření budovy jako sálavé nebo chladící plochy. Když na knihovnu zasvítí slunce, ožije surový beton veselými barvami, které se odrážejí od barevných podlah. Architekti z Projektilu se podle Brychty snaží věci nevymýšlet, ale nechávat vznikat samovolně, což ukazují právě na výtvarném řešení podlah: „Dlouho jsme s grafiky přemýšleli, jak to bude uvnitř vypadat. Potom jsme přišli na technický výkres od statika s barevnou mapou průhybu stropních desek, kterou jsme přenesli na podlahy. A bylo hotovo.“


Dalším významným výtvarným prvkem jsou hravé kresby na ochozech, zlidšťující monumentální prostor. Počmárané betony návštěvníky uvolní, usmívají se, když na ně pohlédnou, pokaždé mohou najít mezi kresbami něco nového. V médiích byli architekti z Projektilu chváleni za otevřenou spolupráci s dalšími tvůrci, že společná synergie pak vedla k tak originálnímu designu. „Máme odvahu nechat tvořit i jiné lidi, důvěru v jejich schopnosti,. Oni nám pak třeba i počmárají betony, popíšou schody…. Jsou to další vrstvy v architektuře, přidaná hodnota, které ale značně ovlivňuje výsledný dojem za našich domů. Otevřenost k spolupráci je pro náš ateliér signifikantní,“ dodává Brychta.


Bibliotéka pro Gočára

Osud NTK byl několik let nejistý. Nebýt osobnosti ředitele Martina Svobody, nejspíš by žádné počmárané betony v Dejvicích nikdy nebyly. Během čtyř let, kdy projekt NTK přešlapoval na místě, se architekti z Projektilu účastnili dalších tří anonymních architektonických soutěží na knihovny. Jedna z nich, Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové, už stojí. A opět je to v kontextu současné české architektury vysoký nadstandard. Další návrh z Projektilu, městská knihovna v Kutné Hoře, je ve fázi územního rozhodnutí. Možná má Projektil téma knihoven natolik osahané, že už od nich nemůže vyjít špatný projekt. Podle Adama Halíře ani nehrozí, že by se jako tvůrci opakovali či vykrádali: „Každá naše knihovna je jiná. Akorát mají společnou otevřenost a respekt k místu.“


Pro svůj skvělý urbanismus si Gočárův Hradec Králové respekt určitě zaslouží. Stejně jako výborný pozemek, který byl knihovně přidělen. Stojí na břehu řeky Orlice, v sousedství Gočárovy koželužské školy a jen pár minut chůze od historického centra.  Architekti místo zvýraznili či „zaškrtli“ stavbou na půdorysu ostrého X. Zůstalo však průchozí, protože přes průchody v jejích křídlech si lze zkracovat cestu. Betonový plášť zdobí rastr kruhových oken, kruhové jsou také světlíky ve stropech nad studovnami. „Koncept X evokuje odlitý štoček písma, pevnou hmotu. A do pevného hmoty potřebujete udělat díry tak, aby tu hmotu nerozbily. Nejvhodnějším možným způsobem je kulatá díra,“ říká Halíř. Tyhle díry by prý mohly evokovat děrné štítky, ale kdo si dnes na tak archaickou technologii vzpomene.


Uvnitř hradecké knihovny jsem si nemohl nevzpomenout na vězeňskou architekturu – jak se její křídla sbíhají do společného komunikačního tubusu se schodištěm a výtahy. Při stoupání po schodech se návštěvníkovi nabízí, pokud pohlédne vzhůru, úžasná hra křivek a přímek, jak se schodiště mezi patry pravidelně křižují v kruhovém tubusu. Centrální prostor zaplnil uživatel výstavními panely a dalšími krámy, a tím vlastně znehodnotil. Zbytečný je též oddělený vstup a výstup do knihovny. Trochu mi vadilo, že do organismu budovy není dostatečně integrována kavárna, respektive je přístupná jen zvenčí. Na židlích tu mají látkové „zámecké“ potahy, které se k monolitickým pohledovým betonům a kruhovým oknům opravdu nehodí. Přes kruhová okna je netradiční výhled ven, i na tu Gočárovu koželužskou školu. Příděl světla je přes ně menší, což vůbec nevadí, protože stoly pro návštěvníky jsou většinou přímo pod nimi. Každý druhý dnes stejně pracuje na notebooku, světlo spíš vadí, a mezi regály se musí svítit tak jako tak.


Ikony naší doby

„Knihovny jsou jednou z mála možností, jak postavit ikonografickou stavbu. Tyhle stavby reprezentují společnost,“ říká architekt Brychta. Studio Projektil architekti tuhle šanci už využilo dvakrát a doufejme, že ne naposled. Jinak je Brychta k českému prostředí skeptický. „Státní instituce se chovají alibisticky. Nechtějí věci měnit, posouvat dopředu, ale jen opravovat.“ Smutným příběhem nevyužitých možností je podle něj rekonstrukce Národního muzea a Klementina, kde ani pořádně nevíme, kdo je hlavní architekt. „Kdyby ředitelem NTK nebyl Martin Svoboda ale Milan Lukeš z Národního muzea, tak to dopadlo stejně.“



Rozhovor s architektem Davidem Vávrou


Klasické knížky jsou na ústupu, všechen obsah je dnes on-line, přitom se po celém světě stavějí nové reprezentativní knihovny a jsou plné lidí. Jak si ten paradox vysvětlujete?

Třeba mě osobně on-line nezasáhlo, protože všechno dělám rukou a nepoužívám počítač. Elektronické zprávy vyřizují moje děti, kolegové zase přenášejí kresby projektů do počítače. Možná lidé stále potřebují knihy jako reálné věci, kterých se mohou dotýkat. Přece také nemají virtuální milenky a rádi se dotýkají těch živých.


To nepochybně. Ale pro mladou generaci je již virtuální svět druhou přirozeností. Spíš než knížky mají v rukou notebooky a tablety, i když sedí v knihovně. Proč tam tedy chodí?

Možná je za tím touha po duchovnosti, která se v Čechách nenaplňuje v rámci církví. Bolševik v našem podvědomí církve zdiskreditoval, potom se diskreditovaly i samy. Proto touha žít duchovně a zároveň nebýt církevně ukotven vede možná k tomu, že jsme nejštědřejšími sponzory po katastrofách a rádi navštěvujeme knihovny jako náhražku duchovního chrámu. Překvapivým fenoménem jsou v Česku zdomácnělé čajovny, což nikde na světě neuvidíte. U nás čas od času zdomácní věc, kterou by člověk nikde jinde nečekal, jako je vedle čajoven americká country.


Knihovny jsou tedy duchovními chrámy dneška?

Protože máme dobré architekty, jsou naše knihovny skvělé. Hradecké „ixko“ (Vědecká a informační knihovna v Hradci Králové – pozn.red.) je podle mě architekturou na evropské úrovni. Už ne vítěz české ligy, ale účastník poháru mistrů evropských zemí.


Lze architekturu takové dobré knihovny nějak specifikovat?

Architektura knihoven musí být současně velkorysá a přitom neubíjející. Musí být gestem, činem, který ale není pyšný. V určitém detailu musí být knihovna prostá, nabízet intimní prostředí. Současně však nesmí být „uprděná“.


Podnikl jste studijní cestu po bibliotekách v zahraničí, můžete tedy srovnávat. Objevuje se v architektuře knihoven nějaký nový prvek či trend?

Dřív byly knihovny konzervativním prostředím. Když člověk navštíví knihovnu v New Yorku nebo Washingtonu, tak vypadají jako pozůstatek viktoriánské architektury. Velice solidní, přehledné, ale svým způsobem těžké. Nové knihovny jsou velkorysé a kromě místa k soustředění nabízejí i další zážitky – průhledy, velké plochy, nedozírné dálky, výhledy na moře... Nabízejí ještě další souvislosti.


Máte nějakou obzvláště oblíbenou?

Veřejnou knihovnu s rotundou, kterou postavil zakladatele moderní švédské architektury Gunnar Asplund ve Stockholmu v třicátých létech. Její uklidňující vyprázdněný kruhový sál, kde dokola „obíhají“ knihy i návštěvníci, je jedním z nejkrásnějších architektonických prostorů. Obsahuje v sobě antickou myšlenku, ale přetvořenou uvažováním počátku 20. století. Moderna se zasnoubila se starověkým odkazem. Vysoko pluje i Plečnikova knihovna v Lublani, jak spojuje tradici s moderností. Osobně preferuji intimnější prostory, v knihovnách však mám docela rád velké studovny. Lidé v takovém velkém prostoru dokáží společně sdílet ticho, což je nesmírně cenné v naší hlučné, uřvané době. Do takové studovny si třeba chodím jen kreslit.


Váš projekt Městské knihovny v Hradci Králové revitalizuje bývalou továrnu, tedy už existující objekt. Jak moc vás to omezovalo?

Prostor je už daný, popsaný nějakou strukturou, v tomto případě šachovnicí sloupů. Nejkrásnější ta továrna byla, když se vyklidila. Stala se chrámem, který my bohužel musíme zaplnit. Do subtilního sloupového systému jsme vepsali osnovu, vyplývající z požadavků provozu. Princip je velice jednoduchý – kam nejde světlo, jsou knihy uloženy, kam jde světlo, jsou kanceláře, kavárna, galerie a čítárna. Abychom získali víc místa, vestavěli jsme do horní části patro, do kterého proudí světlo přes světlíky. Patro je proděravělé, takže světlo jím prochází a lidé by tak všude měli mít pocit přírodního světla.


Musel jste udělat nějaké kompromisy, abyste třeba vyhověl provozním požadavkům?

Nic zásadního. Vzhledem k dotační politice zasahuje do stavby celá řada subjektů a člověk musí občas udělat nějaký kompromis, kterým trpí, ale celková koncepce není až tak narušena.


Jaká je?

Jde o technický úložný prostor na knihy, kterému jsme chtěli vtisknout určitou poetiku a hravost, záchvěvy literárního přesahu.


Vedle knihovny v Hradci Králové připravujete studii na revitalizaci dalšího průmyslového prostoru, a to pivovaru v Kutné Hoře.

Pivovar v Kutné Hoře je v prvopočátku, zatím o tom vedeme jen politicko-sociálně-kulturní úvahy. V této fázi je architektura nedůležitá, musíme spíš najít lidi, kteří takové objekty využijí. Viděl jsem řadu průmyslových staveb, které byly v „hurá akci“ obnovené na galerii, kavárnu nebo výstavní síň a do roka zely prázdnotou. Věci na sebe takhle uměle našroubovat nelze. Musí se vždy kombinovat několik činností, alternativních i čistě komerčních, jako to třeba dělají v německém Porúří. Aby se to vůbec uživilo.


Byl jste vášnivým obhájcem Kaplického knihovny. Co si o téhle kauze z odstupu několika let myslíte?

Téměř to samé, co jsem jsem si myslel před léty. V první řadě je obrovský problém, když se architektura stane předmětem politické diskuze. Na druhé straně knihovna sehrála pozitivní roli v tom, jak se lidé vůči architektuře vymezují. Díky Šumným městům jsme se zúčastnili řady diskuzí na různých místech v Čechách. Dlouho byl pro lidi symbolem moderní architektury Tančící dům. Před pěti léty se to změnilo a tuhle funkci převzala chobotnice, lidé se vůči ní vymezují. Už jen tím splnila svoji roli a je tedy báječné, že tady byla. Rozhýbala diskuzi o architektuře.


Nebyla ta diskuze nešťastně vedená? Chobotnici podporovali v médiích hlavně intelektuálové, proti se stavěli politici. Téměř nebyly slyšet hlasy lidí, kteří nebyli proti z politických, ale estetických důvodů.

Noviny jsou strašně povrchní a vyžadují zjednodušující řešení. Přitom právě mezi intelektuály probíhaly bouřlivé diskuze, hádali jsme se do krve. Řadě mých kamarádů se chobotnice z celkem pochopitelných důvodů nelíbila, byla pro ně designově jako plastický výrobek z šedesátých let. Nakonec jsem zůstal téměř osamocen.


Tuhle námitku jsem slýchával také. Chobotnice není architektura, ale „jen“ design.

Možná je to i tím, že lidé neznají organickou architekturu. K ní se dospívá dlouho, musí se zažít. A málokdo z nás viděl organické domy.


Naše civilizace je technokratická, „opus contra naturam“, nejsou pro ni organické tvary nepatřičné, možná až perverzní?

Praha je romantizujícím, nikoliv technokratickým městem. Každá doba do její gotické struktury vsadila svůj dům. Proto nechápu, proč se najednou říká stop a dost, že už nesmíme nic přidat. Zatím žádná architektura nezhmotnila svobodu naší porevoluční doby. Myslím, že by měla. Organická stavba má úplně odlišné tvarosloví, už jen proto by neměla být půl kilometru od Pražského hradu. Právě naopak. Mohla by být integrální součástí třetího nádvoří. Struktura organické architektury je jako struktura stromu. Tudíž může být na vzdálenost lidského dechu od technokratických pravých úhlů.


Není však Kaplického architektura poněkud autistická? Jeho budovy, vedle chobotnice třeba nákupní centrum Selfgridges v Birminghamu, se uzavírají pláštěm vůči svému okolí.

Tyhle domy nejsou uzavřeny pláštěm, neboť se romanticky zakousávají do země. Chobotnice nad zemí vlastně pluje, různě se jí dotýká, odhaluje se ve škvírách. Vlastně je erotická, ukazuje spodní prádlo. Úplně se otevírá velikým okem, které nabízí okouzlující pohled dovnitř i ven. Chobotnice představuje mezní stavbu. Proto vyvolává konflikt, proto se společnost musí učit s takovou stavbou žít. Přitom ji zatím nikdo opravdu neviděl nebo nezažil, těžko se vůči ní můžeme vymezovat. Schopnost představivosti je přece jen omezená.


Obchodní centrum Selfgridges však stojí. Přezdívá se mu kvasnice a z jedné ankety vyšlo jako nejošklivější stavba v Británii.

V Birminghamu jsem nebyl a nemohu mluvit o architektuře, kterou jsem neviděl. Ale třeba v Grazu mají galerii, který vypadá jako vyvržené játra, možná by vám připadaly ještě víc brutální a zvrácené, přitom to je okouzlující stavba. Musí se však zažít.


psáno pro Sanquis 2011

documentdocument_-_start_page.html
reportagereportage_-_start_page.html
textytexty_-_start_page.html
egoego.html