Futurama na Dunaji


Inovativní, diverzifikovaný, integrovaný. Nový kampus Vídeňské univerzity ekonomiky a obchodu ukazuje, jak by se mělo stavět v 21. století.


Po desetiletí byla Vídeň považována za nudné město, kde se toho moc neděje a v deset večer se jde spát. Stanislav Komárek popisoval někdejší habsburskou metropoli jako "dokonale nabalzamovaný zbytek bývalé kulturní slávy" a esejista a vídeňský rodák Amos Elon o ní napsal, že "trpí neustálým strachem z bezvýznamnosti, opomíjení, beznadějné provinciálnosti. Město prostupuje hluboký pocit porážky."

Tahle neurotická Vídeň zmizela spolu s 20. stoletím, nyní se zdá být už úplně jiným městem. Rakouská metropole se pravidelně umísťuje na čelných místech žebříčků měst s nejlepší kvalitou života, pokud je rovnou nevyhrává, a dynamický rozvoj změnil její tvář i po architektonické stránce. V poslední době ve Vídni dostavěli hned tři velké projekty - Perraultův černý mrakodrap, s 220 metry nejvyšší budovu v Rakousku, nové Hlavní nádraží za miliardu eur a futuristický kampus ekonomické univerzity.

Architektura spektáklu


Vídeňská univerzita ekonomiky a obchodu byla založena v roce 1898, tedy ještě na sklonku rakousko-uherského impéria. S 25 000 studenty a 1500 zaměstnanci představuje dnes největší ekonomickou školu v Evropě. Když se hledalo místo pro nový kampus, padla volba na pozemek v sousedství Prátru. Ten je od 18. století, kdy ho Josef II. daroval občanům Vídně, místem her a lidové zábavy. Jak se však ukazuje, ani "vpád" ctihodné vzdělávací instituce, vyučující suchopárné obory jako ekonomika a obchodní právo, lehčí charakter místa radikálně nezměnil. Nový univerzitní kampus je natolik originální a spektakulární, že ho můžeme s trochou nadsázky považovat za další vídeňskou atrakci, byť sofistikovanější a pro jiné publikum, než jsou kolotoče a ruské kolo v zábavním parku.

Na rozdíl od univerzitních center v anglosaských zemích, která jsou obvykle uzavřená a strážená, představuje to vídeňské plnohodnotný veřejný prostor, otevřený 24 hodin denně. Areál je přístupný ze tří stran, severovýchod uzavírá sousední vídeňské výstaviště. Žádné ploty, žádné kontrolní body s bezpečnostními rámy, jen občas kampusem projede ostraha na segwayi.

Vídeňské studio BUSarchitektur, tvůrce "masterplanu" celého areálu, popisuje svoji koncepci jako univerzitní zahradu s pavilony a otevřenými prostranstvími, jež musí být svými návštěvníky teprve prozkoumány a objeveny.

Na první pohled má kampus blízko k městskému bulváru. Mezi budovami se táhne široká pěší komunikace, lemovaná kavárnami, jež se z přízemí jednotlivých pavilonů "rozlévají" do venkovního prostoru. Areálem lze také procházet příčnými stezkami, bočními chodníky a různými schodišti a pasážemi, často končícími na terasách a v uzavřených zákoutích. To autoři považují za určitý symbol existenciální pouti. Studenti zastrčená zákoutí vyhledávají k práci a setkávání, jak jsem viděl, pokud nevysedávají či nepolehávají (mobiliář to umožňuje) se svými iPady a MacBooky přímo v kavárnách. V každé budově je jedna hned u vstupu.

Celková kompozice kampusu, který disponuje několika "náměstími" různých půdorysů a výhledů na okolí, je velmi podnětná. Každý pavilon projektovalo jiné architektonické studio, odlišují se výrazem, přitom tvoří kompaktní celek.

Konec pravých úhlů

Návštěvníci nejčastěji přicházejí do kampusu od zastávky metra Messe-Prater. Potom je vítá budova vedení univerzity od madridských NO.MAD Arquitectos, která svou fasádou z černého skla a hliníku a tvarem věže s expandujícími hmotami působí jako přísný strážce celého areálu. Fasáda s různou mírou propustnosti či odraznosti zrcadlí bezprostřední okolí budovy, s pohybem slunce a mraků po obloze se tyto reflexe proměňují.

Technicistní výraz budovy podtrhuje konfigurace oken připomínající tištěné spoje elektronických zařízení. Vzor se zdá být nahodilý, ale ve skutečnosti vznikl podle specifického algoritmu. V interiérech budovy vytváří okna různých velikostí a umístění plastické měkké světlo, mající až sakrální charakter. Před budovou se lze válet, spolu s dětmi z univerzitní školky, na umělém pažitu. Nebo přivonět ke květinám a travinám na záhonech okolo.

S přírodním materiálem si hraje sousední dvoudílný administrativní komplex od sira Petera Cooka a londýnského CRAB studia. Jeho středomořsky zářivou žlutooranžovou fasádu pokrývají obyčejná dřevěná prkna, někde vodorovně, jinde svisle či diagonálně orientovaná, bez jakéhokoliv plánu a s jediným účelem - odstínit přímé sluneční světlo. Nekvalitní materiál má asi budoucím ekonomům připomínat, že všechny statky podléhají přirozenému rozpadu, a je tedy třeba o ně pečovat. Též odkazuje na stromy v sousedním parku.

Členitý "organický" půdorys v sobě skrývá několik dvorů a jako další stavby v areálu překypuje množstvím průchodů, atrií a odpočinkových zón. Autoři sami přednášejí na univerzitě a místa pro neformální setkávání a diskusi považují ze své profesorské zkušenosti za stejně důležitá jako posluchárny. Protilehlý shluk budov fakulty D4 od barcelonského Estudio Carme Pinós se vrací k monochromatické fasádě, oživené hravými rovnoběžníky oken. Zjednodušeně lze jejich půdorys popsat jako tvar písmene ypsilon, s těžištěm ve spojnici ramen, kde je logicky umístěn hlavní vstup a komunikace. Fasády jsou vůči základně lehce zešikmené. Z čelního pohledu to není úplně patrné, ale divák vnímá, že hlavní plochy jsou "nějak jinak", jen si není jistý, že ho nešálí oči.

Dynamické budovy

Na dominantním místě uprostřed kampusu stojí nepřehlédnutelná knihovna a centrální studovna od Zahy Hadid. Polygonální objekt je složen ze dvou hlavních hmot, které se od sebe odlišují světlými a tmavými tóny. Do dynamicky nakloněné masy se zařezávají klikatící se pásy, což evokuje dojem jakéhosi "proudění" celé struktury, po jejím obvodu i zvnějšku dovnitř. Vysunutý tmavý polygon na střeše, odevšad viditelný "kapitánský můstek", ovládající celý kampus, představuje typický motiv Zahy Hadid. V menším měřítku jej použila například na římském muzeu Maxxi.

Vnitřek budovy působí jako interiér vesmírné lodi, jako sci-fi. Hned za vstupem nalezneme velké atrium, prostor pro společenské akce a slavnostní příležitosti. Po jeho obvodu se vinou futuristická točitá schodiště, chodby a můstky různých tvarů a proporcí a po těchto trajektoriích neustále proudí studenti. Knihovna je středobodem kampusu, velkolepou stavbou, ale poněkud chladnou. Mě víc chytilo za srdce sousední výukové centrum od BUSarchitektur, jehož fasáda z oceli s řízenou korozí Cor-ten se hrdě hlásí k naší technokratické civilizaci.

Zkorodovaný povrch "rozsvěcují" paprsky slunce nebo kontrastuje s šedivou vídeňskou oblohou, pokud je zataženo. Fasádou vedou řezy, jež narušují monolitickou strukturu této "železné hory". Umožňují nahlížet dovnitř a naopak. V budově najdeme největší posluchárny univerzity, všechny s přirozeným denním světlem, a impozantní studovnu s několikapatrovým chrámovým prostorem, z níž mají studenti i dobrý výhled ven.

Poslední stavbou univerzitního areálu je protáhlý komplex studentského centra od japonského architektonického studia Atelier Hitosche Abe, na jehož fasádách a střechách se vlní sinusovky. Někomu mohou připomínat nevyhnutelné výkyvy ekonomického cyklu, ale ve skutečnosti byl design fasády inspirován francouzským moučníkem mille-feuille.

Pro moderní architekturu 20. století byly určující ideje Bauhausu a jeho funkcionalistické krabice. Nový kampus vídeňské univerzity ukazuje, že v tom dalším už nemusí být ornament zločinem a pravý úhel normou.

psáno pro Hospodářské noviny - Víkend 2014

documentdocument_-_start_page.html
reportagereportage_-_start_page.html
textytexty_-_start_page.html
egoego.html