Nebezpečný šarm psychopatů


Básník Franz Werfel kdysi napsal, že nejen vrah, ale i zavražděný je vinen. Forenzní psycholog a soudní znalec Karel Netík roky nahlíží do temných duší recidivistů a vrahů, a má názor přesně opačný: "Právo člověka na život by mělo být postaveno výš než právo vraha vraždit."

Narůstá agresivita ve společnosti?
Nemyslím, že by agresivita ve společnosti narůstala, spíš se oslabuje naše obrana proti patologické agresivitě. Někteří psychopati jsou natolik nebezpeční, že by neměli být na svobodě, a přesto na svobodě pobíhají.

Jak se můžeme proti psychopatům bránit?
Po zrušení trestu smrti jsem navrhoval, aby vznikl institut ochrané detence. V detenčním ústavu - nebyl by to kriminál, ale hlídané zařízení - by tito lidé byli izolováni tak dlouho, dokud jejich nebezpečnost nevyhasne nebo se nesníží na přijatelnou úroveň. Pseudohumanisté tvrdí, že takoví lidé mají právo na svobodu, byť je jen otázkou času, kdy někoho dalšího zabijí.

Jste zastáncem trestu smrti?
Nejsem zastáncem trestu smrti, i když problémy s psychopaty řešil definitivně a jejich počty se tak omezovaly. Dnes na ně nemáme. Dostanou dvacet let nebo doživotí, a když se chovají slušně, jsou jednou venku a jedou v tom zase. Nevidím jediný důvod, proč by měla být brutálním zločincům dána další možnost zanechávat za sebou mrtvé. Právo potenciální oběti na život by mělo být postaveno výš než právo vraha vraždit. Rozumná společnost se musí bránit.

Neobáváte se omylu?
Psychologickým a psychiatrickým vyšetřením lze zjistit, zda zkoumaný člověk je nebezpečný či nikoli, a to poměrně dost přesně, i když ne naprosto. Dlouhodobá detence ale není ve srovnání s absolutním trestem nevratná.

Lidovci dřív prosazovali americký model "třikrát a dost". Po třech trestných činech by člověk jako nezpůsobilý k životu ve společnosti dostal doživotí. Je to přijatelné řešení?
Zavřít na doživotí někoho, kdo se třeba dopouští málo závažné kriminality, je příliš tvrdé. V mnoha případech by se to mohlo dotknout především Romů, takže bychom byli nařčeni z rasismu. A v některých případech by se pachatelé i po jedné vraždě nebo pokusu o ní již neměli dostat ven.

Měly by být tresty tvrdší, aby potenciální pachatele odradily?
Psychopaty nebo sociopaty tresty neodradí. Fungují na nás slušné lidi, protože dbáme na svoji pověst a přijde nám hloupé, abychom byli považováni za lumpy. Hrozba trestu také dobře funguje na neurotiky. Jsou úzkostní i normálně, hrozba trestu hladinu úzkosti ještě zvyšuje a trestnou činnost nepáchají.

Uvědomují si psychopati a recidivisté riziko dopadení?
Uvědomují, ale méně. Strach zahánějí různými způsoby - dají si skleničku na kuráž nebo nějakou drogu, někdy i hudba nebo autosugesce dokáží potlačit obavy. Často se sami považují za nepolapitelné. Jedenáctkrát trestaný recidivista mi jednou řekl, že ho již nechytí, protože konečně ví, jak na to.

Vyšetřoval jste tisíce kriminálníků. Překvapují vás občas něčím?
V roce 1985 jsem jako konzultant posuzoval "spartakiádního vraha" Jiřího Straku. Fascinovalo mne, kde se to v tak chytrém a sympatickém šestnáctiletém klukovi bere. Očekával jsem nějaké hlubinné problémy, ale po čase jsem zjistil, že v něm žádné hlubiny nejsou. Jeho osobnost je prázdná, nemá žádné svědomí, city.

Občas někoho zabije, ale v podstatě to je sympaťák...
Straka neměl žádné skrupule, nebylo v něm nic, co by bránilo trestné činnosti. Zavraždil tři ženy, ale to nejsou jeho jediné oběti. Kromě zavražděných jsou ještě postiženy rodiny a přátelé, minimálně dalších patnáct lidí.

Překvapila vás snaha dostat Straku ven?
Propuštění člověka, který byl jednou označen za nebezpečného, je problém odborný - sexuologický, případně kriminologický a právní. Co mne ale překvapilo, byla některá vyjádření lidí, kteří jej měli v péči. Nemyslím si, že je vhodné považovat pacienta za přítele, tykat mu a oslovovat jej křestním jménem. To nesvědčí o jejich profesionalitě.

Ve filmu Natural born killers (Takoví normální zabijáci) se sérioví vrazi stávají populárními hvězdami, davy lidí je přes jejich strašné činy obdivují. Je to normální?
Může se stát, zvlášť u psychopata, že lidé k němu cítí sympatie. Takový člověk má určitý šarm, dokáže získat lidi na svoji stranu. Na tom třeba selhal mechanismus prezidentských milostí v případě Zdeňka Rangla. Znalecké posudky jej hodnotily jako agresivního, vysoce nebezpečného anetického psychopata. Přesto dostal z neznámého důvodu milost a do roka vraždil znovu.

Jak k tomu došlo?
Rangl se dostal do vězení už jako mladistvý. Dvakrát se popral se spoluvězni a rozmlátil jim hlavy kladivem. Po revoluci se ale do něj zamilovala pracovnice vězeňské služby a vymohla přerušení trestu. Rangl utekl, skrýval se u ní, a po dopadení se vrátil do Valdic. Tam si ho oblíbil jeden sociální pracovník a požádal o milost. Jeden z našich předních sexuologů se ve svém posudku postavil za Rangla jako v podstatě slušného člověka, přestože se ostatní znalecké posudky vzácně shodovaly na jeho nebezpečnosti. Po propuštění Rangl vykrádal chaty a byty, pokoušel se dostat do cizinecké legie. Nakonec si v Německu vyčíhal starého muže a ubil ho, jak jinak, kladivem. Potom dostal 24 let. Kdo jeho milost podepsal, je víceméně spolupachatelem.

Odpovědnost nese právní oddělení Hradu?
Formálně milost podepsal prezident Havel, proto nese odpovědnost. Ranglův případ je evidentní selhání. Institut milosti je výjimečná záležitost. Nemůže nahrazovat soud pokud jde o výrok o vině, pouze napravovat tvrdost zákona, pokud jsou k tomu důvody.

Po 11. září se široce diskutuje problém terorismu. Někteří lidé dokonce vyslovili přesvědčení, že si to Amerika zasloužila a terorismus jako akt zoufalství může být legitimní. Souhlasíte?
Může mne trefit šlak, když slyším nebo čtu takové věci. Pracovitost není zločin. To, že vyděláte peníze, ještě nikoho neopravňuje k tomu, aby vás praštil nebo píchnul do zad a sebral je. Stejný postoj je dnes k USA. Amerika je bohatá země, ale to má nějaký důvod. Lidé jsou motivovaní k práci a k úspěchu, americká ekonomika je nejsilnější na světě. A teroristický útok není aktem zoufalství. Tím je spíše sebevražda.

Co tedy terorismus je?
Terorismus je kriminalita jako každá jiná. Stejně jako jiné skupiny organizovaného zločinu se teroristické skupiny orientují na kriminální podnikání. Terorista si stejně jako kriminálník tvoří obranné mechanismy, říká se tomu racionalizace, kdy své trestné činnosti podsouvá jiné motivy, aby obhájil sám sebe a nevypadal špatně. Politickými nebo náboženskými ideály terorista maskuje svůj kriminální životní styl. Všední život obyčejného člověka, který chodí do práce a stará se o děti, je pro některé lidi nesmírně nudný, potřebují vzruch. Loupení, vraždy nebo teroristické akce jsou věci, které mohou naplnit jejich silnou touhu po dobrodružství.

Ani v případě boje za svobodu není terorismus legitimní?
Nepovažuji žádný terorismus, tedy použití organizovaného násilí proti nezúčastněným osobám, za legitimní. Lze snad přijmout, pokud někdo vytvoří nebo osvobodí stát regulérním bojem nebo válkou. Zabíjet nevinné lidi, kteří s bojem o moc nemají nic společného a při dobré propagandě by mohli s deklarovanými cíli teroristů i souhlasit, to považuji za nechutné. Palestinský atentátník dá pumu do autobusu a zabije třeba patnáct nevinných lidí, včetně dětí. Ti přece nejsou žádní okupanti.

Arafat má za sebou dlouhou teroristickou kariéru a přesto dostal Nobelovou cenu míru.
Nobelova cena míru je účelová záležitost, člověk s krvavýma rukama by ji dostat neměl. Arafat nakonec ukázal, že teroristické kořeny v sobě nezpřetrhal a padl kvůli němu mírový proces na blízkém východě.


psáno pro Mladý svět 2003

documentdocument_-_start_page.html
reportagereportage_-_start_page.html
textytexty_-_start_page.html
egoego.html