Trochu pevnost, trochu skrýš


Těžba zlata a stříbra udělala z Banské Štiavnice jedno z nejvýstavnějších a nejbohatších měst v tehdejším Uhersku. Jenže rudné žíly se vyčerpaly, těžba klesala a stávala se nerentabilní. Po změně režimu se doly zavřely,

tisíciletá hornická éra skončila. Už ji připomínají pouze černé slavnostní uniformy horníků a obrovské bohatství památek, které po ni zůstalo. S pomocí přistěhovalců z Bratislavy nyní starobylé hornické město hledá novou perspektivu a identitu.


Martin Macharík musí zapnout na svém SUV pohon všech čtyř kol, aby automobil vystoupal příkrý travnatý svah. Stojí to ale za to. Z jeho vrchu jsou dobře vidět pozůstatky obrovské sopečné kaldery, největší v Evropě, která se zformovala uprostřed dnešního Slovenska před milióny let. Na svazích někdejšího sopečného kráteru stojí historické hornické město Banská Štiavnica. Proti němu se vypíná ostrý kopec Scharffenberg s monumentální barokní Kalvárií.


Jedinečná symbióza díla přírody a díla člověka utváří genius loci Bánské Štiavnice, pro který byla před dvaceti léty připsána na seznam světového dědictví UNESCO. Do malebného terénu horského města jsou citlivě zasazena báňská díla a renesanční paláce. Ze strmých uliček a svažitých náměstí se nabízejí spektakulární pohledy na architektonické dominanty. „Starý stříbrný šperk. Trochu pevnost, trochu skrýš,“ napsala o svém rodišti známá herečka a politička Magda Vášáryová.


Štiavnica okouzlila i bývalého geologa Macharíka. Původně přijel „jen na pět let“ za prací. Přesluhuje už tři roky. Jeho tři malé děti už mluví se štiavnickým přízvukem. A nejsou výjimkou. Do Štiavnice se v minulých létech přistěhovalo přes třicet rodin, většinou z Bratislavy, které přitáhlo inspirativní prostředí historického města. Většina přistěhovalců jsou podle Macharíka „intelektuální romantici a outdoorové typy“. „Štiavnica není pro každého. Někdy je to tady docela boj.“


Limitovaná edice

Fenomén přistěhovalectví není v Banské Štiavnici ničím novým. Tři velké imigrační vlny, německá, maďarská a židovská, z ní v minulosti udělaly typické středoevropské „multi-kulti“, mnohojazyčné město. Svoji ulici tu měli i horníci z Kutné hory. 


Novodobí přistěhovalci mluví až na výjimky slovensky. Prý se poznají podle toho, že v kavárně nebo hospodě mají před sebou laptop nebo chytrý mobil a jsou pořád on-line. Nezaměstnanost se v Banské Štiavnici blíží dvaceti procentům. Sehnat práci je obtížné, dobře placenou téměř nemožné. Proto se do města stěhují hlavně lidé, kteří mohou pracovat na dálku, jako jsou umělci, architekti, programátoři.


„Podíváte se z okna a vidíte les. Město má jedinečného starobylého ducha. Pořád se tady něco děje. Ale hlavně jsme nechtěli vychovávat děti ve velkoměstě.“ Paní Monika (s ohledem na soukromí nechce zveřejnit příjmení) vysvětluje, proč její rodina s dvěma malými dětmi opustila Bratislavu. Manžel jezdí za obchodem do zahraničí, proto mohou bydlet vlastně kdekoliv. V Štiavnici rekonstruují dům a už se těší na zimní posezení u krbu. Zatím sedíme u ohně na zahradě pod hradbami, vítr nám fouká kouř do očí, trochu prší, ale impozantní silueta Starého zámku kompenzuje drobné nepohodlí.


Bratislavané skupují domy v centru a opravují je, v některých se budují apartmány pro prázdninové a víkendové pobyty. „Majitelé se nemusí o nic starat. Když v pátek večer přijedou, mají zatopeno, nakoupeno, uklizeno. Poskytujeme kompletní servis,“ říká Martin Macharík. Sedm let řídil jako manažer slovenský skauting. Nyní provozuje v Banské Štiavnici penzion a restauraci a dělá byznys ve stavebnictví a realitách.


Jeden investor z jižních Čech, kterého nemůže jmenovat, koupil ve Štiavnici rovnou tři domy. Macharík to považuje za bezpečně uložené peníze. „V památkové zóně je jen tři sta objektů. Víc už jich nikdy nebude, je to „limitovaná edice“. Proto ani během krize ceny nemovitostí neklesaly.“


Naše spása, naše záchrana

Staré hornické domky jsou rozesety po strmých stráních okolo centra Štiavnice jako hnízda. K některým ani nevede pořádná cesta, jen příkré stezky. Ale výhled na Nový zámek nebo věž Klopačku je odsud nepřekonatelný.


„Když nemají majitelé na opravy nebo potřebují peníze, tak domy prodávají. Koupí si levný byt na sídlišti a ještě jim něco zbude,“ říká štiavnická malířka Diana Letkovičová. Další „investiční příležitosti“ představují velké měšťanské domy v centru města. Přistěhovalce z Bratislavy a odjinud paní Letkovičová vítá, protože s nimi město ožilo. „Je to naše jediná spása, naše záchrana.“


Vytěsňování ekonomicky slabých obyvatel z atraktivních lokalit se nazývá gentrifikace. Exodus starousedlíků začal ve Štiavnici už za minulého režimu. Historické jádro bylo za komunistů totálně zdevastované, prý to v něm vypadalo jako na Balkáně po válce. Komunistické aparátčíky nenapadlo nic lepšího, než všechny obyvatele vystěhovat na panelákové sídliště Drieňová s tím, že se jim bude vyprázdněné centrum snadněji opravovat. Někteří lidé opouštěli staré zanedbané domy rádi, protože bydlení v paneláku bylo pohodlnější. 


„Devadesát procent budov bylo tehdy ve velmi špatném stavu. Ale na základě vládního usnesení z roku 1978 o revitalizaci Banské Štiavnice sem začaly proudit velké peníze a ještě za minulého režimu se opravila polovina náměstí svaté Trojice.“ Ředitel Slovenského báňského muzea Jozef Labuda má kancelář v masivním Kammerhofu, největším stavebním komplexu ve městě. Působí jako člověk, který nikdy neztrácí dobrou náladu, a jako muzejník k tomu má i důvod. Nyní je situace ve Štiavnici přesně opačná, než byla před dvaceti léty. Jen deset procent památek je ještě ve špatném stavu. Zbylých devadesát procent už byl zachráněno, byť někdy za cenu nešetrných vnitřních úprav. „Chvála bohu, že se to otočilo.“


Neopravené či neobydlené objekty patří obvykle spekulantům, kteří se na ně snaží ulovit nějaké dotace. Nebo investoři přecenili své síly. Najdou se i na exponovaných místech, jako třeba rozpadající se budova lycea v horní částí náměstí sv. Trojice. Na oprýskané fasádě visí cedule, že tu studovali významní básníci Sandor Pötefi a Andrej Sladkovič.


Některá štiavnická „stínadla“, jak temným omláceným zákoutím říká Macharík, už mizí. Takovým příkladem budiž nově opravená synagoga i velká budova v jejím sousedství, přestavěná na malý pivovar s restaurací a komorním divadlem.



Slavná minulost, nejistá budoucnost

Ke kostelu sv. Kateřiny přijíždějí vládní limuzíny, jedna za druhou. Jejich černé karoserie hezky ladí s černými uniformami horníků. Na oslavy dvaceti let zápisu na seznam kulturního dědictví UNESCO přijel prezident Gašparovič, tato poněkud mdlá figura slovenské politické scény, i významní hosté z Maďarska.


Štiavnická Báňská akademie byla první technickou univerzitou na světě a několik maďarských vysokých škol ji považuje za svou Alma Mater. Proto maďarští profesoři a studenti do Štiavnice často jezdí, zpívají na náměstích a v ulicích své hymny. V uniformách s plackami a nášivkami vypadají trochu jako pankáči.


Po oficialitách projde ulicemi ohňový průvod, studenti a horníci předvedou „salamandrový pochod“. Přecházejí s kahany a loučemi z jedné strany ulice na druhou, což evokuje pohyb strakaté ještěrky. Salamandrový pochod připomíná legendu o nalezení zlata v Štiavnici, podle níž objevil prehistorický pastýř pod kamenem dvě ještěrky, pokryté zlatým a stříbrným prachem.


Živočišný druh salamandra salamandra je ohrožen vyhynutím a štiavničtí baníci na tom nejsou o moc lépe, protože tisíciletá hornická éra skončila. Už ji připomínají jen ty slavnostní uniformy. A obrovské bohatství památek, které po ni zůstalo. „Nejlépe bylo za Marie Terezie,“ říkají tu dodnes. Rádi vzpomínají na slavnou minulost, kdy byla Štiavnica bohatým městem, třetím největším v Uhersku.


Tvář Marie Terezie shlíží z plastiky na Radničním náměstí. Spolu s dalšími historickými postavami a mýtickými „jaštěricemi“. Ty se líbí malým dětem, které do centra přijely „na výlet“ z panelákového sídliště Drieňová. Na zdi tu visí i portrét dlouholetého primátora Štiavnice Mariána Lichnera. Město řídil čtyři volební období, prosadil ho na seznam UNESCO.


Jeho konec byl jak z antického dramatu. Prohrál volby s mladým politikem Pavlem Balžankou. Když se nový primátor „prihováral“ k zástupům na náměstí sv. Trojice během městských slavností, což byla po 16 let Lichnerova výsada, tak to prý starý primátor „neustál“. Upadl na schodech u kostela sv. Kateřiny, jen pár metrů od „své“ radnice. Praštil se hlavou o hranu, druhý den zemřel.


S novým primátorem přišla změna. „Balžanka a jeho okruh lidí jasně cítili, že nostalgie po starých časech k přežití nestačí, že musí přitáhnou nové zajímavé lidi, aby Štiavnicu zachránili,“ říká teoretička umění Zuzana Bodnárová, která se sem přistěhovala z Prahy. Za  takového člověka považuje Martina Macharíka. Ten vedle svého byznysu pracuje i pro charitu a předsedá Kalvárskému fondu, který zachránil významnou barokní památku před zničením.


Centrum pro bohaté

Ekonomická transformace byla pro město tvrdá. Doly se zavřely, textilka a tabačka zkrachovaly. Město s jedenácti tisící obyvateli najednou přišlo o čtyři tisíce pracovních míst. A nové jen tak nevznikaly. Horský terén s úzkými cestami, jimiž projede velký kamion jen s obtížemi, a v zimě už vůbec, investory odrazuje. Proto Balžanka vsadil na turismus a lidi „mimo konzumní mainstream“, pro které je Štiavnica atraktivní.


Balžankova strategie městu nepochybně pomohla. Noví přistěhovalci přinesli know-how a peníze, za nimi se stahují další lidé. „Umírající město“, jak se o Štiavnici dlouho mluvilo a psalo, chytlo nový dech. Centrum oživily stylové kavárny a obchody, nabízí se nadstandardní nabídka kultury a ubytování. V létě prý přijíždí do Štiavnice „celá Bratislava a potkáte tu ty správné lidi“. Podle statistik Informačního centra na náměstí sv. Trojice rostla návštěvnost během posledních „krizových“ let o desítky procent ročně.


Staří Štiavničané se do obnoveného historického jádra už nevrátili. Žijí v panelácích na nehezkém dolním konci města a na sídlišti Drieňová. „Nic mi tu nechybí, jsem spokojený. Vždyť do města není daleko,“ říká penzista Juraj Chrenko. „Je to tu strašné!“ oponuje okolo jdoucí dáma, jeho známá, která opouštěla centrum nedobrovolně. Bydlení v zrekonstruovaných historických domech si nemůže dovolit, protože nájmy tam jsou větší než obvyklé místní příjmy. „Štiavnické centrum je pro bohaté,“ suše konstatuje znalec místních poměrů Macharík.


Někdo přišel, někdo odešel

Voliči progresivního Balžanku neocenili, další volby prohrál. Po něm usedla do primátorského křesla Naděžda Babiaková. Na radnici pracuje dlouhá desetiletí, proto ji považují za reprezentanta „tradičních struktur“.


„Někteří přicházejí, někteří odcházejí,“ komentuje primátorka Babiaková populační vývoj. Jako většina menších měst i Banská Štiavnica přichází o mladé vzdělané obyvatele, kteří odcházejí za lepším uplatněním. Noví imigranti to trochu kompenzují. Často se ale nepřihlašují k trvalému pobytu, byť třeba mají početné rodiny a jejich děti tu chodí do školy. „Přicházíme tím o podílové daně,“ stěžuje si paní primátorka. Vedle rostoucího turismu, který se ale musí udržet na uzdě, aby město nezničil, vidí další potenciál v „institucionálním rozvoji“ ve školství, vědě a ochraně přírody.


Na Štiavnicu padá soumrak. Černé uniformy kráčejí za svitu pochodní a kahanů městem, ztrácejí se v úzkých, křivolakých uličkách. Všechno zlato bylo vytěženo, hornické povolání vymizelo. Ale samotná Štiavnica zažívá po desetiletích úpadku docela dobré časy. A možná se na ně bude jednou vzpomínat jako na „zlaté“.



Za uměním na nádraží

Teoretička umění a kurátorka Zuzana Bodnárová pochází z Košic, její partner, umělec a pedagog Svätopluk Mikyta, z Oravy, považují se za „Středoevropany“. Několik let bydleli v Praze, ale únava z velkoměsta je přivedla do vesnice u Banské Štiavnice, kde si koupili domek. „Štiavnica je ideální - ani město, ani vesnice. Už se tady naučili vařit dobré espresso a potkáváte zajímavé lidi, zároveň je tu klid a můžete třeba kosit louky,“ říká Zuzana Bodnárová.


Pár má zkušenosti z rezidenčních pobytů pro umělce v zahraničí (Berlín, New York, Francie, Švýcarsko). Prostor pro alternativní kulturu chtěli vybudovat i v Štiavnici („nechtěli jsme řešit lokální umělecké kutily“), hledali vhodné místo. I když je ve městě plno prázdných objektů a radnice jim je nabízela, vybrali si poněkud odlehlou železniční stanici na okraji Štiavnice. „Možná jdeme trochu proti sobě, ale myslíme si, že umění by nemělo být atrakcí. U nás umělci dostanou to nejcennější – klid na práci.“ Stanici si pronajali od státních železnic. Jsou tak nezávislí na politické reprezentaci města, jež se po každých volbách mění. „To se ukázalo jako další výhoda. Nemusíme se s nikým dohadovat, dělat kompromisy“.


Nádraží doposud slouží železniční dopravě, byť omezené, zároveň v něm probíhá umělecký provoz. BANSKA ST A NICA CONTEMPORARY, jak se projekt jmenuje, hostí umělce, přijíždějící na několikaměsíční rezidence, dějí se tu workshopy, výstavy, koncerty.


Místo odéru bezdomovců nyní voní odbavovací hala štiavnického nádraží malířskými barvami. Velká plátna vznikají přímo před očima cestujících, potom visí na zdi. Uprostřed haly stojí grafický lis, suší se tu grafické listy. Kromě jízdenky si cestující mohou zakoupit také umělecké časopisy, knihy nebo trička, posedět na pohodlném sofa.


psáno pro Hospodářské noviny - Víkend 2013

documentdocument_-_start_page.html
reportagereportage_-_start_page.html
textytexty_-_start_page.html
egoego.html
další fotografie ZDEreportage_-_Banska_Stiavnica.html