Buddhové kapitalismu



Ráno hodina meditace, a potom byznys. I mezi českými podnikateli se objevují lidé, kteří praktikují buddhismus. Ten sice učí, že věci jsou pomíjivé, a je proto lépe se k nim nepřipoutávat, vydělávání peněz to ale nepřekáží. „Čím méně jste s penězi mentálně svázáni, tím více jich máte šanci vydělat,“ říká Luboš Vojtěch.

Buddhistické meditační centrum Lotus sídlí ve 4. patře secesního domu s vyhlídkou na pražské Staroměstské náměstí. Střed Prahy se v létě mění v jednu velkou hospodu, tady ale vládne tichá, usebraná atmosféra, na kterou dohlížejí sochy buddhů. Centrum založil před patnácti lety Luboš Vojtěch, praktikující buddhista a podnikatel: „Chtěl jsem vytvořit meditační prostředí, které tehdy v Praze chybělo.“


Lotus je otevřenou informační a komunikační platformou pro praktikující veřejnost, hostující mnichy a učitele meditace. V Čechách působí několik desítek buddhistických skupin, z nichž zhruba dvacet jich prošlo Lotusem. „Některé jsou u nás od úplného začátku, jiné se časem rozrostly a vybudovaly si vlastní centra. Lotus tak naplnil svůj původní účel.“


Luboš Vojtěch vystudoval žurnalistiku, novinařinou se však nikdy neživil. V roce 1985 emigroval do západního Německa a začal dělat byznys. Za obchodem jezdil především do asijských zemí, Číny, Hongkongu a na Tchaj-wan. Buddhismus ho však paradoxně „potkal“ až v Praze prostřednictvím mnicha ze Srí Lanky. „Ten mne seznámil se základy filozofie a přivedl do asijských klášterů a meditačních center, kam od té doby velmi rád jezdím.“

Ironie postmoderních dějin

Podnikatel Vojtěch je zosobněním pozoruhodné směny mezi Východem a Západem, která se odehrála v posledních desetiletích. Všude na světě vítězí západní technologie a kapitalismus, ale na úrovni „ideologické nadstavby“ došlo k invazi asijského myšlení v podobě buddhismu a taoismu.


Podle levicového filozofa Slavoje Žižeka se etablují jako dominantní ideologie globálního kapitalismu, což filozof považuje za postmoderní ironii dějin. Současný kapitalismus (a vlastně i celá společnost) má nepevný, nestálý, „tekutý“ charakter, krásně zapadající do buddhistických tezí o nestálé povaze všech jevů. Místo toho, aby se člověk pokoušel držet krok se zrychlujícím se tempem technického pokroku a sociálních změn, měl by se raději jimi nechat „unášet“, a přitom si zachovat vnitřní odstup a lhostejnost. „Západní buddhistický meditativní postoj je bezpochyby tím nejefektivnějším způsobem, jak zůstat součástí kapitalistické dynamiky a zároveň si uchovat zdání zdravého rozumu,“ píše Žižek.


Coby podílník několika společností v oboru služeb a telekomunikací a ředitel společnosti INTV (satelitní komunikace) zažívá Luboš Vojtěch kapitalistickou dynamiku z lepší strany potravního řetězce. Jeho firmami za posledních dvacet let protekly miliardy korun a prošly stovky zaměstnanců. Ani pro úspěšného obchodníka ale není pohled na české prostředí, i to podnikatelské, příliš radostný. „Naše společnost je dlouhodobě řízena lidmi, kteří pojmy jako morálka, poctivost nebo etické jednání vytlačili do oblasti mrtvého jazyka, jakési staročeštiny. Veřejnost to samozřejmě vidí a bohužel tyto ‚příklady‘ následuje. Stejně tak by je ovšem následovala, kdyby jednali poctivě a morálně.“ Za vzniklou situaci jsme podle Vojtěcha zodpovědní svým dílem všichni, protože každý člověk má nějaký vliv a může usilovat o pozitivní změnu, minimálně ve svém nejbližším okolí.


Luboš Vojtěch se v byznysu i osobním životě řídí principy buddhistické etiky, založené na kauzalitě všech jevů. „Všechno, co si pomyslíte, řeknete nebo uděláte, se bezprostředně i dlouhodobě projeví v realitě, kterou žijete, na vaší životní situaci.“

V podnikání má proto nejraději takzvané win-win situace, kdy jsou všichni spokojeni. „Samozřejmě se pokouším získat výhody nad konkurencí, je to soutěž. Měla by ale probíhat podle obecně platných etických pravidel a bez nekalých prostředků.“

Hledání univerzální moudrosti

Významný švýcarský psycholog Carl Gustav Jung dělí život člověka na dvě etapy, které přirovnává dráze slunce na obloze. Během první, extravertní, se člověk integruje do společnosti, zakládá rodinu, snaží se prosadit. Ve druhé introvertní etapě již jeho síly slábnou, vnější svět a uplatnění v něm ztrácejí na významu. Spíš se má věnovat svým „vnitřním věcem“, duchovnímu rozvoji a připravovat se tak na smrt. Přechod do druhé fáze života se většinou ohlašuje takzvanou krizí středního věku.


„Do čtyřiceti let máte všechno: ženu, děti, dům nebo několik domů, a říkáte si, tak tohle bylo všechno? Nepříjemné myšlenky,“ říká Luboš Vojtěch. V tomto kritickém období se mu naštěstí přihodilo několik spirituálních zážitků, které velmi vybočovaly z běžného vnímání reality a nasměrovaly ho k buddhismu. „Bylo to ohromující, nepopsatelné. Dalo mi to odpověď na všechny důležité otázky a ukázalo, že existuje něco víc.“


Buddhismus se někdy označuje za náboženství bez boha, protože se bohem jako personifikovaným stvořitelem nezabývá. Proti náboženství založenému na víře, jako je například křesťanství, staví buddhismus na prožitku a osobní zkušenosti. „Když začnete meditovat, rychle si uvědomíte, že realita není konečná a skutečně reálná. V meditačním stavu mimo čas a prostor se na ni můžete podívat jakoby z druhé strany a procítit hloubku a komplexitu iluze, ve které tu žijeme. Dosáhnete kontaktu s tím, co buddhisté nazývají univerzální moudrost. Z vaší mysli zmizí pochybnosti,“ vysvětluje Luboš Vojtěch.


Prvních pět let meditoval až dvě hodiny denně, několik týdnů v roce trávil v asijských klášterech. Byznys běžel dobře, mohl si to dovolit. Nyní mu stačí pár hodin týdně. Úplně se „odvrátit“ od světa se mu zatím nechce. Role laického buddhisty mu plně vyhovuje. „Není nutné být mnichem v poustevně, abyste mohl naplňovat ideje buddhismu. Dokonce si myslím, že jako laik čelím mnohým výzvám, které bych jako mnich nezažil.“ Laici navíc mohou vydělávat peníze a podporovat jimi mnichy a kláštery (Luboš Vojtěch dává na dobročinné účely deset až dvacet procent ze svých příjmů). „Na druhou stranu určitě nechci trávit penzi pohledem z okna. Když mě už rodina nebude potřebovat, tak si to mnišství třeba budu moci dovolit.“

documentdocument_-_start_page.html
reportagereportage_-_start_page.html
textytexty_-_start_page.html
egoego.html

Úspěch firmy pro Martina Holečka znamenal, že už po třicítce měl tzv. splněno. „Zjistil jsem, že nemám touhu neomezeně znásobovat vydělané peníze. Začal jsem přemýšlet, jestli má smysl vkládat do byznysu veškerou energii.“ Postupně se stáhl z přímých exekutivních a operativních činností a odjel na rok do Polska. Jeho žena, původem z Ruska, tam studovala medicínu. „Mohl jsem se zamyslet, co dál.“


Holečkova cesta k buddhismu je jako z duchovní příručky. Když je člověk připraven, nový životní směr se objeví. Martinu Holečkovi se ukázal v Kambodži, kam vyrazil s báglem na zádech. Když mu došly knížky, hledal v knihkupectví něco ke čtení. Do rukou se mu dostala knížka o buddhismu. „Jako by někdo sepsal můj pohled na to, jak věci fungují. A ještě přidal spoustu situací, na které jsem zatím nepřišel.“


Po návratu do Prahy narazil na plakát Oleho Nydahla. Tento dánský lama cestuje po světě a přednáší učení jedné z linií tibetské školy Karma Kagjü, známé pod názvem buddhismus Diamantové cesty. Na jeho přednášce to Martinu Holečkovi „zaklaplo“ úplně. „Lama Ole má talent podávat buddhismus tak, aby byl srozumitelný i lidem na Západě.“


Po sedmi letech meditační praxe mluví Martin Holečko o buddhismu jako o „selském rozumu na steroidech“. Navenek ho prý příliš nezměnil, ale vnitřně mu dal nadhled a svobodu. „Získáte lepší vhled do toho, jak věci a svět kolem vás fungují a jaké může mít vaše jednání následky. Přestanete být ve vleku emocí.“ Než se totiž v člověku projeví emoce, má malý časový úsek, kdy s ní může pracovat. Meditační praxí se tento prostor zvětšuje.


„U zloby nebo naštvání, ale třeba i u přílišné připoutanosti k tomu, co máme rádi, to je velice praktická věc. Nejde o to, emoce potlačovat, ale mít svobodnou volbu jejich energii využít k něčemu užitečnějšímu než třeba někomu jednu natáhnout.“ Druhou částí Holečkovy buddhistické praxe je „udržování čistého pohledu v každodenních činnostech“. Třeba snaha vidět u lidí spíš potenciál než slabé stránky. Nebo porozumění, že nic není trvalé, i jemu jako podnikateli zjednodušuje život.

Nadstandardní důvěra

Martin Holečko tráví čtyři až pět měsíců v roce i s rodinou v mezinárodním meditačním centru v jižním Bavorsku, nedaleko Bodamského jezera. „Dělám tam, co umím, takže se starám o on-line komunikaci. Ročně centrum navštíví tisíce lidí z 50 zemí světa, nenudíme se.“ Ve firmě Etnetera se coby „volný radikál“ (oficiální název jeho funkce) zapojuje do vybraných projektů jen jako kreativec a poradce.


Západní buddhisté Diamantové cesty uplatňují ve své organizaci princip zásluhovosti, takzvanou meritokracii. Stručně řečeno, kdo nejvíc dělá, ten také může do věcí nejvíc „kecat“, ovlivňovat jejich chod. Na obdobný systém přechází už několik let i Holečkova firma Etnetera. V podnikatelském prostředí se tomu říká „svoboda v práci“.


Jak Etnetera rostla, tak se zákonitě byrokratizovala, vytvořila se v ní tradiční manažerská struktura. „Je dobré tím projít, protože potom víte, co vlastně rušíte. Nejsme žádní géniové,“ říká Holečko. Na hierarchický direktivní systém je člověk ostatně trénován už od dětství. Úplně první „bossové“ jsou jeho rodiče, další potkává ve škole. Stále mu nějaká autorita říká, co má a nemá dělat. Když takto „zpracován“ nastoupí do zaměstnání, ani ho nenapadne, že by to mohlo být jinak.


Rozpustit staré koncepty, místo „strukturální autority“ dát prostor přirozeným lídrům, to nějakou chvíli trvá. Potom se ale taková firma stává dynamickým organismem, který Martin Holečko přirovnává k hejnu ptáků nebo skupině motorkářů – jedou jedním směrem, navzájem se ovlivňují a střídají ve vedení.


„Tím pádem tady nemáme pět šéfů, ale sto. Naši lidé berou firmu za vlastní.“ Zaměstnanci se sami organizují v projektech, volí si, kdo je povede, sami nabírají další pracovníky. Už se stalo, že do rozjetého projektu nastoupil nový člověk a během několika týdnů všechny přesvědčil, že jdou špatným směrem, a projekt překopal.


Neobvyklé jsou i vztahy ve vedení Etnetery (Holečko a Bittner mají podíl necelých 40 procent každý, zbytek drží klíčoví manažeři). Spolužáci ze školy, na něž se nabalovali podobně naladění lidé, k sobě cítí důvěru. Majitelé mají mezi sebou málo kontrolních mechanismů a nikoho by prý ani nenapadlo, že by se to někdo z nich pokusil využít. Martin Holečko například posledních deset let téměř nesleduje firemní finance, jen když je potřeba se o nich bavit. „Není to standardní, není to definovatelné, není to kvantifikovatelné, ale ubírá to obrovský balík stresu, který lidé v podnikání mají, pokud nepodnikají jen sami na sebe. Přál bych to každému.“

Jak moc je dost


Druhá polovina devadesátých let byla na českém internetu dobou neomezených možností. Pro velké IT a marketingové společnosti tehdy internet ještě představoval nezajímavou věc. „Malé firmy stačily mezitím vyrůst a mohly se s velkými společnostmi na novém poli úspěšně utkat,“ říká Martin Holečko z webové firmy Etnetera. Ta je modelovým příkladem expandující společnosti, byť původně vznikla jen jako „brigáda“ dvou studentů fakulty elektrotechniky ČVUT, Holečka a Václava Bittnera. „Nestabilní dvouchlapovka“, jak firmu před lety označil jeden klient, to z obratu 400 tisíc korun v prvním roce dotáhla na loňských 170 milionů, zaměstnává okolo 150 lidí.

Představuje pro vás byznys uzavřenou kapitolu?

V této chvíli ano, ale třeba se zítra ráno probudím a všechno bude jinak. Už jsem několikrát zažil, že nějaká uzavřená záležitost se po čase znovu otevřela, objevily se nové možnosti a mělo smysl v ní pokračovat. Nic není definitivní.

Nejspíš už nikdy nebudete muset pracovat. Jak teď trávíte svůj čas?

To je úplně jednoduché – nestíhám. Mám hodně starostí s projektem „gift economy“, darovací ekonomie, pomocí něhož si lidé vyměňují služby a zboží bez potřeby peněz. V darovací ekonomice přebírá roli peněz počítačový algoritmus, který zprostředkovává oběh darů. Na naší webové platformě hearth.net se takovéto transakce již běžně uskutečňují.

Není paradoxní, že coby miliardář takto eliminujete roli peněz?

Proti penězům nic nemám. Je však mnoho věcí, které se kvůli penězům nedají dělat, protože jsou to věci nerentabilní. Důvod, proč pracujeme na platformě pro darovací ekonomiku, je jiný. Vidím kolem sebe hodně lidí znechucených svým zaměstnáním. Nechtějí dělat nesmyslnou práci pod nesmyslným managementem, byť s jistotou pravidelného příjmu. Takovou práci mnohdy opouštějí a raději jdou do velké nejistoty. V darovací ekonomice mohou dělat věci, které je baví, a náš systém jim pomůže najít někoho, kdo jejich práci potřebuje. Zákazníka.

Co ještě děláte?

Jsem jedním z osmi dobrovolných ředitelů mezinárodní komunity dzogčhenu, jež má po celém světě necelých deset tisíc lidí. Jak komunita rostla, tak se stal z řízení jejího provozu extrémní galimatyáš. Nový globální management to má změnit. Mimo to jsem v minulých dnech a týdnech připravoval celodenní učení Jeho svátosti dalajlamy, který přijel na konferenci Forum 2000. A do toho ještě stavím barák.

V minulosti jste několikrát zapochyboval o budoucnosti konzumního kapitalismu. Považujete ho za neudržitelný?

Nejsem zastánce katastrofických scénářů. Jenže podívejte se třeba na Japonsko. Mají tam úplně všechno, třeba i záchody s ovládáním přes blue-tooth, přesto jeho ekonomika už po desetiletí stagnuje. Lidé mají své potřeby saturovány. Můžete se pokoušet trh tlačit, aby se víc a víc konzumovalo, ale nic pozitivního to nepřináší. Výsledkem je upadající společnost, jež se už ani populačně neobnovuje. Nějakou dobu se to dá ještě flikovat, v dlouhodobé perspektivě však vidím potřebu systémové změny. Každý společenský systém se po nějakém čase vyčerpá.

Nikdo zatím nepřišel s životaschopnou alternativou.

Proto se pokouším rozjet darovací ekonomiku. Protože ani mě žádná jiná konstruktivní alternativa nenapadla, nejsem žádný spasitel. Můj záměr však není nahradit peněžní ekonomiku, jen nabídnout určité množině lidí alternativu.

Jaký máte vztah k penězům?

Žádný.

Žádný pocit slasti z hezkého bankovního výpisu nebo rostoucího bohatství?

Nikdy. Všechny vydělané peníze jsem vždy zpětně investoval do firmy. Tak to probíhalo šestnáct let.


S miliardou za prodej LMC nakládáte podobně?

Strašně mě ty peníze tíží. Víte, jaká je to tíha?

Nevím, ale rád bych si to někdy vyzkoušel.

Pořád musíte něco řešit. Péče o ty peníze představuje další pracovní úvazek, což mě opravdu nebaví. Privátní bankéři nade mnou pláčou, protože je se mnou těžká domluva.

Co s těmi penězi tedy děláte?

Podporuji věci, které považuji za správné. Oslovil mě americký filantropický princip „giving back to society“. Financuji svou neziskovku, kde zaměstnávám osm až deset lidí, přispěl jsem na letošní návštěvu dalajlamy, také Nadaci VIA, peníze posílám do Tibetu na stavbu škol a klášterů, přispívám dzogčhenové komunitě, pro kterou jsem koupil velké centrum na Tenerife, a podobně.

Kolik vás ta filantropie stojí?

Loni jsem na různé projekty přispěl skoro 30 miliony.

Proč jste si vybral právě učení dzogčhenu, jehož tajných nauk se i samotní Tibeťané báli?

Nevybral jsem si nauku, nauka si vybrala mě. Dlouhé roky jsem měl jako tapetu na počítač fotku indického mudrce Ramana Maharishiho, s kterým jsem si povídal. Kdybyste ji měl na ploše vy, tak bude odpovídat na otázky i vám, pokud jste ochoten připustit, že je něco takového možné. Vnucovat se vám nebude.

A co vám říkal?

Ať si najdu vlastního živého duchovního učitele.

Nebyly ty rozhovory jen projekce vaší mysli?

Samozřejmě že byly. Podle buddhismu jsem já a svět okolo mě během našeho rozhovoru tady v kavárně jen projekcemi mé mysli, iluzí. To je podstata světa. I podle kvantové fyziky žádná realita neexistuje, všechno je jen „emergent phenomena“, vznikající z kvantových informací. Prostě celý svět ve skutečnosti není, i když velice realisticky vypadá, jako kdyby byl.

Kde jste svého učitele našel?

Po řadě náhod jsem se ocitl na přednášce dzogčhenového mistra Namkhaiho Norbu Rinpočeho na Pražském hradě. Měla docela neformální průběh, Rinpoče četl tibetské texty, kterým jsem nerozuměl. Když však začal recitovat mantry, tak se děly divné věci. Svět kolem mě se začal vlnit jako horký vzduch nad asfaltem, chvílemi se ztrácel. Přes jasný pocit, že tam sedím, že všechno vnímám a prožívám, jsem nemohl říct, že jsem to byl opravdu já. Když to skončilo, nebyl jsem schopen slova. No a potom jsem chtěl porozumět.

Co je tedy dzogčhen?

Třešinka na dortu buddhistického učení, nejpřímější cesta, atijóga (mimořádná či neobyčejná jóga, považovaná za nejtajnější a nejvznešenější nauku od samotného Buddhy Šakjamuniho – pozn. red.). Dostane vás na samý vrchol poznání. Potom zjistíte, že buddhisté lezou na „duchovní Mount Everest“ z jedné strany, hinduisté z druhé, křesťané ze třetí a třeba kvantoví fyzici z té další. Protože ale během výstupu na druhou stranu kopce nikdo nevidí, nemohou se mezi sebou shodnout. Nesdílí totiž stejný výhled. Když na ten kopec, ať už z jakékoliv strany, vylezete a získáte tak poznání dzogčhenu, při pohledu shora zjistíte, že mezi náboženstvími nejsou ve své podstatě žádné rozdíly.

Lze podstatu dzogčhenu nějak „racionálně“ vysvětlit?

To běžným jazykem nejde. Naše mysl operuje v dualistickém modu, v polaritách, a jazyk, který je projevem mysli, tomu odpovídá. Prožitek neduální kontemplace coby bytí v prvotním stavu, za hranicemi času a prostoru, které je a není, nemůže mysl nijak uchopit, nemůže ho definovat. Můžeme tomu říkat dzogčhen, prázdnota, tao nebo bůh, je to jedno.

Jak probíhá výuka?

Střídáním studia literatury s meditací. Četba dává smysl, ale jen na hranici poznání mysli. Aby člověk rozkódoval opravdový význam textu a prožil ho, musí praktikovat meditaci. Svět je potom úplně jiný.

Kolik času jste tomu dával?

V určité době klidně osm hodin denně, byl to takový „full time job“.

S takovým nasazením se už můžete nechat zavřít do nějaké jeskyně, jak to dělávají buddhističtí mniši.

To se mi už podařilo. Ve východním Tibetu jsem meditoval v jeskyni velkého mistra Padmasambhavy, který přinesl v osmém století buddhismus do Tibetu. Co se při té meditaci dělo, nelze ani slovy vypovědět, jen že to bylo neuvěřitelné a zase se mi maličko změnil pohled na sebe a „svět“.

Vraťme se z tibetské jeskyně do naší konvenční reality. Jak si v ní, z pohledu buddhismu či dzogčhenu, má člověk počínat?

Můj mistr Namkhai Norbu Rinpoče říká, že máme zcela respektovat okolnosti, ať jsou jakékoliv, a přitom dělat to nejlepší – pro sebe i pro druhé. Každou situaci musíme umět přijmout, jaká je, integrovat ji. Když s ní bojujeme, dostáváme se tím do pasti dualismu, a tím vlastně prohráváme.


psáno pro Hospodářské noviny - Víkend 2013

Dělejte to nejlepší



Dzogčhen, hlavní nauka tibetské buddhistické školy Ňingmapa, se považuje za učení „velké dovršenosti“. Když praktikující buddhista Libor Malý prodal portály jobs.cz a práce.cz finskému investorovi, předvedl takovou „velkou dovršenost“ i v byznysu. Byla z miliarda korun.