Dunaj - tekutá hranice


Po tisíciletí tvoří evropský veletok přirozenou hranici mezi kmeny, národy, státy, civilizacemi.

Řeka je svým způsobem dvojaký fenomén. Po jejím proudu se snadno cestuje, přepravují náklady, spojuje i vzdálená místa. Na druhou stranu se větší toky obtížně překračují. Představují přirozenou bariéru, proto se často stávají hranicemi. Teoretik architektury Christian Norberg-Schulz v monografii Genius loci píše, že „... břehy řek vytvářejí přesné hrany, které obvykle fungují jako prvotní elementy strukturující krajinu.“ Veletok Dunaje takto „strukturuje“ na téměř třech tisících kilometrech své délky velkou část Evropy, od Německa po Ukrajinu.


Vedle krajiny také strukturuje politickou mapu Evropy. Ve starověku byl Dunaj severní hranicí Římského impéria, částí Limes Romanus. Na jeho toku končila civilizace, začínalo území barbarů. „Je to řeka, podél níž se setkávají, střetávají a mísí různé národy...,“ poznamenává italský spisovatel Claudio Magris v monumentálním cestopisném eseji Dunaj. Ve všech deseti evropských zemích, kterými dnes Dunaj protéká, vede jeho korytem v některých místech hranice. Podle filozofa Martina Heideggera však „hranice nejsou to, kde něco končí, ale – jak chápali Řekové – jsou tím, odkud zjevující se věci získávají svůj počátek.“ U Dunaje pak záleží, na kterém břehu zrovna stojíte...


Železná opona pod Děvínem

Nádherná přírodní scenerie, jako přichystaná pro romantické malíře, leží jen dvacet minut autobusem z centra Bratislavy. Nad soutokem Dunaje a Moravy tam ční ostrá skála se zříceninou hradiště na vrcholu. Okolo lužní lesy. Šplhám po příkrém, dlouhými travinami zarostlém svahu až nahoru k hradbám. Odtud je majestátní výhled na mohutný proud Dunaje, přítok Moravy a hřebeny Karpat. „Ta stavba dole ve svahu je zbytek amfiteátru. Před šedesáti léty jsem tam byl jako kluk s rodiči na lidových slavnostech.“ Strojní projektant Jozef Hrma je už na penzi. I když je mu přes sedmdesát, v prosluněném odpoledni pozdního indiánského léta šplhá hbitě po svahu a vzpomíná: „Bývalo to nádherné místo, kam přicházely tisícovky lidí. Je mi trochu ľúto, že to tak zpustlo.“


Krásu Děvína opěvoval už slovenský bard Ján Kollár v sbírce Slávy dcera („... to Děvín čumí skalnatý...“). Silný dojem si prý odnesl i francouzský klasik Jules Verne, když v roce 1892 sbíral na Děvíně materiál pro román Tajemný hrad v Karpatech. Za starých časů se lidé přírodními a historickými krásami ještě tolik nedojímali, to se objevilo až s romantismem. Spíš se cenilo výborné strategické umístění skály u brodu na soutoku dvou řek. Jako přirozený opěrný bod posloužil Děvín Keltům, Germánům, Římanům a Slovanům. I když samotný hrad ztratil v 18. století vojenský význam a zpustnul, anektovalo hitlerovské Německo po rozdělení Československa území Děvína jako strategicky důležité. Za fašistické éry se tu scházeli k manifestacím bratislavští Němci.


Během studené války se rozpor mezi romantickým působením místa a jeho reálnou funkcí ostře střežené hranice ještě prohloubil. Návštěvníky lidových slavností určitě potěšily hezké folklórní tanečnice, také výhled na Dunaj byl působivý. Před programem se jim však prihováral komunistický pohlavár Gustav Husák a pohraničníci tady nemilosrdně zastřelili každého, kdo se pokusil o útěk. Pár desítek metrů od posledního cimbuří se po roce 1948 zatáhla železná opona – starý obranný hrad se změnil na strážní věž komunistického vězení. Místo cizích nájezdníků zde zachytávali vlastní občany. Podle slovenského spisovatele Jana Roznera se Děvín stal symbolem dějinných zvratů a politických manipulací.


Čerstvé dějiny připomíná nový památník na břehu Moravy – kamenná brána se symbolicky prolomenou mříží. Vytesali do ní jména čtyř stovek lidí, kteří byli při pokusu o útěk na hranicích bývalého Československa zabiti. Jeden z nich, Richard Schlenz, to zkusil v srpnu 1967. Přeplaval řeku Moravu, byl už na rakouském území. Pohraničníci ho však zastřelili. Jeden za Schlenzem dokonce přeplaval s bodákem v ústech, aby ho mohl na místě dorazit. Tak to tady chodilo.


Atrakce u Gabčíkova

Proud Dunaje je pod Děvínem mocný, krev zavražděných se v něm rychle rozpustí. Voda vezme všechno sebou, dobré i zlé. Zastaví se až o hráz přehrady u Gabčíkova, čtyřicet kilometrů pod Bratislavou. Tam přijíždím téměř za tmy. Obrovská vodní plocha odráží poslední zbytky slunce. Plížící se tmu prozařují sodíkové výbojky na hrázích a displeje na řídící věži. Magická atmosféra. I nevzhledné betonové konstrukce se zdají být krásné. Přes pokročilou hodinu jsou na hrázi desítky lidí, celé rodiny s dětmi. Pozorují, jak luxusní výletní lodě mizí v hlubokých plavebních komorách, aby se na druhé straně hráze znovu objevily.

Vodní dílo, ve své podstatě ohromný bazén (v rovině se přehrada jinak vybudovat nedá), se stalo na Slovensku turistickou atrakcí.


Přehradu postavili, aby bránila katastrofálním povodním. Jako byla třeba ta z roku 1965, která připravila o bydlení přes 4000 rodin. Společný maďarsko-slovenský projekt z roku 1977 měl být podle původních plánů ještě větší, jenže koncem 80. let z něj Maďaři s ohledem na možné ekologické škody vycouvali. Slováci přehradu dokončili v roce 1992 v omezené variantě a se svými dunajskými sousedyse dál scházeli už jen u mezinárodních soudů. Gabčíkovo se stalo bitevním polem. Znovu vyhřezly nashromážděné „roztržky a nevyřešené konflikty, nehojící se rány a neusmířené spory“, jak je pojmenoval Claudio Magris. O střední Evropě napsal, že „nezná umění zapomínat, neumí uložit události ad acta nebo do archivu“.

   

A že je na co vzpomínat. Slováci byli „po celé věky“ přehlíženi, pod maďarským útlakem jim byla upírána identita a jazyk, znemožňován společenský vzestup. Křivdou na Maďarech se zase stala Trianonská smlouva z roku 1920. Sebrala Uhersku přes 70 procent území, 3,5 milionu Maďarů se ocitlo v cizím státě v pozici trpěné menšiny. Jako na Žitném ostrově, úrodném kusu země, který se táhne podél levého břehu Dunaje mezi Bratislavou a Komárnem. Projíždím tamními maďarskými vesnicemi. Dokonale rovná krajina s kukuřičnými lány a ostrým sluncem navozuje pocit východní melancholie. V městečku Veľký Meder stojí dřevěná socha vojvody Arpáda, hlavy maďarského kmene Megyer. Vypadá jako totem.


Tekutá jistota

„Řeka plyne a třpytí se v slunci jako běh života“ (německý básník Hölderlin o Dunaji). Za Gabčíkovem, kde vede korytem řeky hranice, už není Dunaj tak „krásně modrý“, jako na horním toku v Rakousku. Řeka bere všechno sebou, dobré i zlé, houstne a zakaluje se. Stejně v posledních létech zhoustly, zakalily se i maďarsko-slovenské vztahy. Vzájemná nevraživost vyvrcholila 21. srpna 2009 uprostřed mostu mezi maďarským Komáromem a slovenským Komárnem. Maďarskému prezidentovi László Sólyomovi zde odepřeli vstup na Slovensko, což je v Evropské unii bezprecendentní krok. Coby „soukromá osoba“ se chtěl zúčastnit odhalení sochy zakladatele uherského státu krále Štěpána. Slováci to považovali za provokaci, nejen kvůli datu. Odhalovat sochu panovníka na území cizího státu, jehož velkou část si před tisícem let podrobil, není příliš taktní.

   

Jezdeckou sochu svatého Štěpána postavili v parčíku hned za mostem. Nijak výjimečné realistické dílo, jako z 19. století, nenese žádný nápis. Je to věc–symbol, každý v tom vidí, co chce. Pro Maďary představuje fetiš bývalých Velkých Uher, velké moci a slávy, která pominula. Slováci mohou sochu vnímat jako traumatickou připomínku doby, kdy byli „národem bez dějin, přehlíženou, temnou vrstvou, od přírody a navěky předurčené k podřízenému, rolnickému postavení...“(Magris). Kontroverzní moc sochy-symbolu si nejspíš uvědomují i občané Komárna, kteří jsou většinou Maďaři. Až na Romy, kterým jsou nacionalistické třenice ukradené, se všichni zatvářili divně, když jsem se na sochu ptal. Nechtěli o tom moc mluvit. Podle obyčejných lidí přiživují nevraživost jen nacionalisti, pokoušejícíse tak vytřískat politický kapitál.

   

Cestu po dunajské hranici končím v Ostřihomi, kde se král Štěpán kolem roku 970 narodil (přesné datum není známo). Původně byl pohan, jmenoval se Vajk, podle legendy ho pokřtil sv. Vojtěch. Ostřihom byla tři století hlavním městem Uher, impozantní bazilika na skále nad Dunajem zůstala středobodem maďarského křesťanství a sídlem primase. Křesťanský univerzalismus překonal tribalismus a nacionalismus, před Bohem jsou si všichni lidé rovni. V sekulární éře drží staré démony na uzdě Evropská unie, postavená na principu národní a občanské rovnosti. Státy vznikají a zanikají, systémy se mění, hranice se překreslují, sochy se rozbíjejí, mosty se hroutí. Jediným opravdu jistým zdrojem identity zůstává v této časti Střední Evropy Dunaj, byť do jeho vod také nelze dvakrát vstoupit.


psáno pro Sanquis 2011

documentdocument_-_start_page.html
reportagereportage_-_start_page.html
textytexty_-_start_page.html
egoego.html