Na Braník!


Kdysi tu stávala vesnice s kostelíkem a barokním selským dvorem. Všude okolo zelinářské zahrady. Dnes se do srdce poklidné čtvrti zakusují developeři, peníze vítězí nad geniem loci i zdravým rozumem.

Do starého Braníka to je jen patnáct minut tramvají ze středu Prahy, vyhlídkovou jízdou podél Vltavy. Přes blízkost centra se zde dochovala zástavba z devatenáctého století, tvořená nízkými domky s šikmými střechami. Spolu s blízkou řekou a skalami navozují poklidnou venkovskou atmosféru, tak odlišnou od hektického velkoměsta všude kolem.


S venkovskou idylkou je však v Braníku konec. Developeři už zasadili do ulice Pod Vinohradem velký obytný dům a další projekty se připravují. Starousedlíci hledí na modernizaci staré čtvrti s nelibostí. „To nás potrestali! Ten barák je hnus, všichni lidé jsou z toho otrávení,“ stěžuje si Eva Vachudová, která v ulici Pod Vinohradem bydlí už 45 let. A to má ještě štěstí, že jí nový dům nezastiňuje výhled a nebere sluneční svit, jako se to stalo sousedce Jiřině Zímové. Po půl století spokojeného bydlení v domku po babičce je teď poněkud rozladěná: „Je tady stará zástavba, stoleté domy, a najednou tohle. Být mladší, tak se stěhuji.“


Dobrá lokalita

Starý Braník to schytal už za komunistů. Bloky pětipatrových činžovních domů, postavené mezi jeho historickým středem a Vltavou, ještě respektovaly místní ráz. Ale dvanáctipatrový panelák s přilehlým nákupním centrem z osmdesátých let, navíc v těsném sousedství barokního Dominikánského dvora, zdejší dominanty, genius loci nenapravitelně poškodil. Barrandovský most a Jižní spojka pak zatížily čtvrť prachem a hlukem. Přesto si Braník podle architektky a místní rodačky Dagmar Hlaviznové uchoval své kvality: „Dobrá infrastruktura, krámky, služby – všechno tu máte pod nosem a nemusíte nikam jezdit. Žijí tady zajímaví lidé a můžete navázat dobré vztahy.“

   

Takových míst už v Praze moc není. Proto nikoho nemůže překvapit, že do „jedné z nejžádanějších lokalit pro svůj klid, zeleň a atmosféru malého města“ (citace z propagačního textu) vpadli developeři. Byty se tady prodávají lépe než někde v polích u malešické spalovny. Začali skupovat a bourat staré baráčky, spojovat pozemky, první dva projekty už finišují. Místo přízemních domků a venkovských dvorků vyrostl v ulici Pod Vinohradem čtyřpatrový bytový dům. Podle architektky Daniely Fenclové se „vlámal do malebné, drobné blokové zástavby... a zrušil pro své  okolí i sám sobě všechny ty kladné hodnoty, které chtěl svým obyvatelům přinést.“

   

Architekt Radim Hubička si svůj návrh ovšem obhajuje: „Bytový dům ‚Pod Vinohradem‘ leží z urbanistického hlediska na rozhraní dvou výškových úrovní místní zástavby. Celkový objem domu je v podélném i výškovém směru rozfázován do několika menších hmot, měřítkově blízkých přilehlé zástavbě. Toto řešení umožňuje zachování prostorového měřítka stávající ulice.“ A poslal mi pár fotografií, které to mají dokazovat.


Přímo na místě dávám za pravdu architektce Fenclové. Obytný dům sousedí s vyšší zástavbou jen z jedné kratší strany a jeho objem je vzhledem k okolí příliš velký a bezohledný. Vyloženě nepatřičným prvkem jsou arkýře, vyčnívající svými agresivními hranami nízko nad chodníkem, což činí chůzi po něm nepříjemnou. Ani nápadné červené pruhy na fasádě jeho začlenění zrovna nepomáhají, byť podle architekta Hubičky „vycházejí z barevnosti klasických stavebních materiálů, vyskytující se v okolní zástavbě“. Jediným vítězem je investor, který z relativně malého pozemku vytěžil, co se dalo.


Bestia triumphans

Spor o charakter měst není nový. V roce 1897 kritizoval Vilém Mrštík v eseji Bestia triumphans asanaci Prahy. Pařížský prefekt Haussmann zase srovnal v 19. století se zemí starou Paříž. Můžeme plakat nad ztracenými historickými památkami, na jejich místě alespoň vyrostly hodnotné urbanistické celky. To bohužel není případ Braníka. Výstavba v posledních desetiletích čtvrť vždy jen poškodila, ať už jde o paneláky ve vilové zástavbě nebo aktuální projekty.


V Braníku se využívají či kapitalizují kvality této lokality jen za cenu jejího poškození. Developer se rozhoduje na základě chladné logiky peněz. Pokud by se například v ulici Pod Vinohradem více přizpůsobil okolní zástavbě a dům snížil o jedno patro, přišel by o šest bytů s průměrnou cenou hodně nad 5 milionů za jeden. Naopak původní obyvatele aktivity developerů poškozují, protože vedle emocionálních škod (mají ke svým domovům a okolí kladnývztah) klesají v urbanisticky poškozené čtvrti ceny nemovitostí. Kdo by si koupil dům, na nějž slunce nezasvítí, má zohyzděné okolí a ještě třeba trpí zvýšenou dopravou? Nám ostatním, kteří v Braníku nebydlíme, zase může prostě vadit fakt, že necháváme ničit naše kulturní dědictví. Developer vydělá, ale všichni ostatní tratí...

   

Politika je prostorem k vyjádření veřejného zájmu a hledání kompromisu. Proto jdu za starostou Prahy 4 Pavlem Horálkem (ODS) s otázkou, jestli by se neměly aktivity investorů více regulovat? „Regulovat se musí. Už ve starém Římě regulovali odstupové vzdálenosti a stanovili výšky budov,“ říká starosta Horálek. Regulačním nástrojem samosprávy je územní plán, který v lepších případech definuje i koeficient zastavění, zeleň a výšku budov. V konkrétních případech povoluje novou výstavbu stavební úřad a radnice se ho účastní jen jako účastník stavebního řízení.


„Jako starosta mám stejnou pravomoc jako ostatní účastníci řízení – mohu se odvolat,“ vysvětluje Horálek, který považuje stavební zákon kvůli institutu autorizovaného inspektora  veřejné vyhlášky za vadný. Fintu s vyhláškou, kdy se na staveništi vyvěsí záměr, občané si toho včas nevšimnou a nestihnou se odvolat, použil investor právě v ulici Pod Vinohradem. Stavební úřad projekt schválil, protože podle jeho názoru „umístění navržené stavby nenaruší urbanistický a architektonický charakter prostředí“ (sic). Městská část Praha 4 byla účastníkem řízení a nepodala žádnou námitku.


Naopak úspěšně zatím bojují obyvatelé Braníka spolu s radnicí proti plánovanému masivnímu bytovému komplexu ve vedlejší ulici Mezivrší, který by zlikvidoval park s památnými stromy a zahustil vilovou čtvrť, již poškozenou panelovou výstavbou za komunistů. Stavební úřad došel k závěru, že „umístění stavby a míra zastavění pozemku neodpovídá urbanistickému a architektonickému charakteru prostředí a nejsou dodrženy požadavky na zachování pohody bydlení“. Investor rovněž nedodržel odstupové vzdálenosti. „Čtyři roky bojujeme s investorem, aby megalomanský projekt zmenšil. V lokalitě vlastníme pozemky, přes které investor potřebuje natáhnout sítě, můžeme si tedy klást podmínky,“ popisuje strategii radnice starosta Horálek.


Rozum a cit

V ulici Nad Vinohradem, jen o pár desítek metrů dál od developerské červenošedé budovy, už bojují občané Braníka sami se sebou. Manželé Hlaviznovi, architektka a stavař, si tu hezky opravili staré stavení. Také jejich sousedé přes ulici nechali citlivě zrekonstruovat svůj domek architektem Davidem Vávrou a ani další domy v dolní části ulice z branické klasiky nevybočují.


Jenže hned vedle Hlaviznových chtějí manželé Glezovi přestavět starý přízemní domek na čtyřpodlažní sídlo. Inspirace developery? „Protože vystupuje o celé patro a půl nad uliční římsu a plochou střechou nerespektuje architektonický ráz, nesouhlasili jsme s tím,“ říká Dagmar Hlaviznová. Následkem je papírová válka a sousedské dusno, které musela chladit už i policie. Zvoním na penzion Glezových v ulici Na Vinohradu (ten zrekonstruovali citlivě), ale paní Glezová se odmítá ke sporu vyjádřit.

   

V půlce ulice Nad Vinohradem míjím další „nadstandardní bydlení v nadstandardní lokalitě“. Modernistická kostka je sama o sobě kvalitní architekturou, autoři dokonce chtěli „symbiózu s okolím a potlačit monumentalitu“. To se však moc nepovedlo, také tato novostavba je k svému pozemku a okolním domům příliš velká. Po ulici pobíhají nazlobení starousedlíci a ukazují úředníkům těžkými stavebními mechanismy poškozenou kanalizaci a chodníky. Část ulice už je rozkopaná. „Teče nám do sklepů a máme praskliny ve zdech. Nepřistoupili na mimosoudní vyrovnání, budeme se s nimi tedy soudit,“ říká Ivan Vučković. Někdo ty škody zaplatit musí.


Nakonec zvoním u filmového režiséra Jana Svěráka, jehož prvorepubliková vila se vypíná nad Braníkem jako hrad. „Filmové laboratoře na protějším Barrandově by mi mohly prapory signalizovat, jestli se podařilo dobře vyvolat film,“ směje se Svěrák na své vyhlídce.


Jako citlivý umělec a předseda Sdružení za starý Braník však moc důvodů k radosti nemá. „Po zbourání starých domků se pro mě stala ulice Pod Vinohradem esteticky nepřijatelnou, trpím tam. Proto tam teď vůbec nechodím.“ A možná se za pár let ani nebude moci podívat z okna. V údolní nivě pod Braníkem se připravuje výstavba stovek nových bytů ve vysokých domech, které poklidný ráz Braníka nejspíš zlikvidují nadobro. Zacloní výhled na řeku, údolí se bude špatně odvětrávat, posílí doprava.


„Přistěhovali jsme se sem, nákladně a s láskou opravili starý dům, protože je tu dýchatelno a čtvrť má jedinečnou atmosféru vesnice ve městě. Proto se mi vůbec nelíbí, že tu chtějí postavit sídliště, aby z každého metru vyždímali co nejvíc.“ Janu Svěrákovi je jasné, že zdejší rozlehlé zelené plochy, které kdysi bývaly zelinářskými zahradami zásobujícími hlavní město, dnes volají po zastavění. Kladou si však otázku, jestli není možné budovat nové domy s rozumem a citem, jestli zisk jednoho investora stojí za poškození životních podmínek v celé čtvrti.


psáno pro Sanquis 2011

documentdocument_-_start_page.html
reportagereportage_-_start_page.html
textytexty_-_start_page.html
egoego.html