Archaické město Matera


Devět tisíc let. Tak dlouho žijí lidé v jeskyních v jihoitalském regionu Basilicata. Nad cave paleolitických lovců a pastevců vzniklo město, které si dodnes uchovalo svůj prehistorický charakter.


Do Matery přijíždím už za tmy, která překrývá jemnější detaily. Spektakulární kamenné město na kopci se zdá být variantou opevněného městského osídlení, jakých jsou jen po Itálii stovky. Když se ale vnořím do tmavých křivolakých uliček, hned za prvním rohem se ukáže pravěká podstata Matery – domy jsou v některých případech jen přehrazené a dostavěné jeskyně. Hustě zaplňují členitý prostor. Chodníky a schodiště vedou po jejich střechách. I větší stavby se přizpůsobují přírodní nepravidelné struktuře. Jako by tohle plastické, mnohaúrovňové město – bludiště vyrostlo přímo ze skály.


Proto ho Italové nazývají „Sassi di Matera“, Kameny Matery nebo jen Kameny. A stejně jako jsou Benátky nedostižným pravzorem města na vodě, Matera představuje unikátní a bezkonkurenční ukázku troglodytického osídlení. Podle UNESCO to je nejvýznamnější urbanistický celek tohoto typu v celém Středozemním regionu.


Nadčasový urbanismus

V samotné Itálii se Matera považuje za jedno z nejstarších dochovaných prehistorických sídel, ne-li vůbec nejstarší. V roklích a na terasách nad řekou Gravinou se prokazatelně usídlili lovci a pastevci již v mladší době kamenné. Doba bronzová a železná jim pak dala nástroje, kterými začali své okolí přetvářet. V pásu měkké sopečné vyvřeliny pár set metrů nad korytem řeky si vyhloubili cave. Z vytěženého tufu stavěli zdi a komunikace. Zemědělství sice vedlo k odlesnění okolní krajiny a následně k problémům se zásobováním vodou, ten ale vyřešili pomocí systému vodních přivaděčů a podzemních retenčních nádrží. Prastarý jeskynní urbanismus se ukázal natolik adaptabilní, že bez větších problémů fungoval až do 18. století, tedy několik tisíciletí. A to je z hlediska lidského života jako věčnost.


Na věčnost má však monopol jiné italské město. V Mateře člověku přicházejí na mysl přívlastky jako archaické, archetypální, nadčasové... Stojím na Via Madonna delle Virtù, která vede po vrs tevnici a odděluje Materu jasným řezem od hlubokého a strmého kaňonu řeky Graviny pod ní. Vedle geologických vývojových vrstev se tu hezky odhalují i vrstvy civilizační. Tu nejstarší představují přírodní jeskyně v nižších partiích kaňonu nebo na protilehlém svahu coby počátek evolučního vývoje tehdy ještě „přírodního“ člověka na tomto místě. Nad nimi leží tufové jeskyně ve čtvrti Sasso Caveoso, kde člověk do díla přírody už aktivně zasahuje, přizpůsobuje si ho. Pár desítek metrů vzdušnou čarou nad posledními jeskyněmi v Sasso Caveoso stojí několikapatrové činžáky jako příhodný symbol posledního stadia vývoje – oddělení člověka od přirozeného světa a vzniku světa umělého, technického. Tufové jeskyně nahradil beton, ohniště elektrický sporák.


Živý obraz

Směrem vzhůru, tedy geograficky, se posouval i urbanistický vývoj Matery. Nejstarší městské části Sasso Barisano a Sasso Caveoso (původně to byly vesnice) zůstaly sevřené ve dvou údolích nad kaňonem. Svým půdorysem připomínají křídla letícího ptáka nebo logo McDonald\s. Na centrálním opevněném kopci se ve středověku zformovalo správní a náboženské centrum Civita s románskou katedrálou z roku 1270 jako dominantou. To bylo na dlouhý čas všechno. Když Matera připadla v patnáctém století jako léno vévodovi Giancarlovi Tramontanovi, pokusil se vybudovat nový hrad na kopci Lanera nad městem. Ale Kameny se proti feudálovi vzbouřily a za povstání v roce 1515 byl zavražděn. Hrad zůstal nedokončený. Další velká změna přišla až v osmnáctém století se vznikem nové čtvrti Piano na plató nad Materou, které bylo dříve vyhrazené zemědělství.


Podle kronikáře Eustachia Verricelliho z konce šestnáctého století byla Matera „obdařena zdravým vzduchem a obydlena geniálními muži“. Jenže odchod „lepších“ obyvatel do moderních městských částí narušil komunitní sociální strukturu Kamenů, zformovanou staletími společného sdílení omezeného prostoru. Započal jejich „ghettizaci“. Výstavba nových kostelů v Piano zase způsobila zánik desítek skalních kostelíků a kaplí, které byly „centrálním bodem starého lidského osídlení a po věky fungovaly jako svatý a sjednocující element uvnitř Sassi“ (M. Tommaselli).


Křesťanský Bůh se z Kamenů odstěhoval. Jeho chrámy přestavěli na domy, stáje či skladiště. Výsledkem je podivuhodná kulturní regrese, kdy se po oslabení křesťanského vlivu zase silněji připomíná původní chtonický charakter osídlení. Ve zvlášť strmých partiích Sasso Barisano mi eklektický mix různých ploch, tvarů a úhlů, architektonicky nezařaditelný, připomínal ze všeho nejvíce kubistické obrazy. Archaickou scenérii už dávno objevili filmaři, kteří na tyhle věci mívají čich. Natočilo se tu přes čtyřicet filmů. Sassi nejčastěji představují starý Jeruzalém v dramatech z biblických časů, jako například v Evangeliu podle Matouše od Piera Paola Pasoliniho nebo v krvavém Umučení Krista od Mela Gibsona. Okolo dvaceti tisíc obyvatel Matery chtělo hrát v komparzu, avšak jen šest set s nejtmavším „středozemským“ vzhledem roli opravdu dostalo.


Vylepšené peklo

V autobiografickém románu Kristus se zastavil v Eboli cituje Carlo Levi svou sestru, která se s nehostinným italským jihem a jeho ubohými obyvateli setkala v třicátých letech minulého století: „Neznala jsem jih, ale dovedla jsem si ho představit. Na Materu však moje fantazie nestačila.“ Sassi, zamořené bídou, malárií a úplavicí, jí ze všeho nejvíce připomínaly to Dantovo peklo, o kterém se učili ve škole. „Cestou jsem nahlížela do jeskyň, kam pronikalo světlo i vzduch jen jedním otvorem – dveřmi. Někde chyběly i dveře a lidé sestupovali do svých domovů po schůdkách otvory ve stropě. V černých dírách s hliněnými stěnami jsem zahlédla postele, ubohý nábytek a pohozené hadry. Na podlaze se rozvalovali psi, ovce, kozy a prasata. Rodina měla obvykle pro sebe jen jednu jeskyni a v ní spali všichni pohromadě – muži, ženy, děti i zvířata. Tak žije dvacet tisíc lidí... Nikdy v životě jsem neviděla takovou bídu.“


Po válce označil tehdejší premiér Sasso Caveoso a Sasso Barisano za italskou ostudu. Katastrofální sociální a hygienickou situaci (dětská úmrtnost byla okolo 50 procent) vyřešila vláda v padesátých letech nuceným vystěhováním do nových domů na periferii. Po dlouhých tisíciletích Kameny osiřely. Staly se městem duchů, prázdnou historickou kulisou. Z vyhlídky na Piazza Vittorio Veneto si je teď spolu s turisty nostalgicky prohlížejí i někteří obyvatelé, když tam v pozdním letním odpoledni korzují.


Co bylo dřív ostudou, je totiž dnes pýchou. Bývalé slumy dostaly status památky UNESCO a v posledních desetiletích zase ožívají. Vracejí se obyvatelé, přijíždějí turisté, hodně se tady opravuje. A vylepšuje. Některé chudinské jeskyně přestavěli na luxusní designové hotely, v dalších zase sídlí so warové firmy a designová či architektonická studia. Přímo v jedné cava si velké call centrum umístilo počítačové servery. Na protějších svazích Graviny se přitom pasou ovce jako od nepaměti a klimbání jejich zvonců doléhá až do Sassi... „Je velmi zajímavé vidět prehistorické město z doby kamenné, jak směřuje do budoucnosti a s pomocí technologií se propojuje s celým světem,“ řekl BBC architekt Pietro Laureano, který se o oživení Sassi di Matera zasadil. Na celém světě nenajdeme místo, které by člověk obýval déle než jeskyně v Mateře.


psáno pro Sanquis 2011

documentdocument_-_start_page.html
reportagereportage_-_start_page.html
textytexty_-_start_page.html
egoego.html