Slavonice - druhý pokus o renesanci


Ostrý studený vítr žene sněhové vločky prázdnými ulicemi a náměstími. Posledních pár turistů si prohlíží sgrafita na fasádách renesančních domů. Sezonní hospody a penziony už mají většinou zavřeno. Uprostřed chladného podzimu působí Slavonice trochu syrově a prázdně. Ale návštěvníka tak alespoň nic nerozptyluje a může vnímat renesanční krásu města bez rušivého lomozu turistického průmyslu.


Město plné tváří

Slavonice jsou skromnější, přehlednější a intimnější variantou nedaleké Telče. Obě města patřila vzdělanému humanistovi Zachariášovi z Hradce, který je v 16. století s pomocí italské inspirace a dovezených stavitelů vystavěl do dnešní podoby.

Na historickém centru města je dodnes zřejmý půdorys středověkých hradeb. Dokonce se dochovaly dvě brány a fragmenty fortifikačního systému včetně jednoho bastionu. Středem Slavonic, geografickým i významovým, je zaoblený blok domů s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a městskou věží, který stojí mezi dvěma náměstími a odděluje je od sebe svou hmotou. Větší dolní náměstí Míru se od Panského domu v jeho čele sbíhá do průsečíku na opačném konci jeho osy, který povedená rekonstrukce architekta Romana Kouckého „narýsovala“ do dlažby.


Slavonická renesance nám i po půl tisíciletí ukazuje, jak skvělá doba to tenkrát byla. Její odlesk prosvítil také studené místo na sever od Alp, nazývané pro své klimatické podmínky Česká Kanada. Tehdy ještě nebyl ornament zločinem. Domy těší svou krásou a zdobností, manifestovaným uměním žít a užívat. Sgrafita na fasádách, plné lidských obličejů, vyprávějí biblické a světské příběhy. Domy knihy. Ve Slavonicích  se člověk nemuže cítit anonymně, odlidštěně, jako třeba v pařížské La Défense nebo na pražském Jižáku. Město mu nastavuje tvář a tak si tu svoji člověk zachová taky.


Tři čistky a pak dráty

Slavonice vznikly na průsečíku dvou cest: mezi Prahou a Vídní a Pasovem a Brnem. Zřízení poštovní stanice v roce 1526 podtrhlo jejich význam. Městem projížděly císařské průvody a Marie Terezie tu údajně během jedné zastávky porodila. Jenže císařovna nařídila vést trasu od roku 1750 přes Znojmo a Jihlavu, což pro Slavonice znamenalo propad do bezvýznamnosti.

Velké dějiny dvacátého století pak s malými Slavonicemi, městem na hranici slovanského a germánského etnika, zametly. Nejdřív se německé obyvatelstvo dívalo, jak po Mnichovu a následném připojení Slavonic k rakouskému okresu Waidhofen z města mizí Češi a Židé. Sami je za pár let na cestě bez zpáteční jízdenky následovali – během divokého odsunu v červnu 1945 byli všichni vyhnáni do Rakouska. Město dosídlili přistěhovalci z vnitrozemí.


Po vzniku železné opony spadly Slavonice do hraničního pásma. Dvacet rodin, ocejchovaných za politicky nespolehlivé, muselo odejít. V roce 1959 vyjmuli město z hraničního pásma, otevřelo se návštěvníkům. „Působilo to jako cesta do Zóny ve filmu Stalker. Jedete kilometry podél plotů z ostnatého drátu, kde je každých dvě stě metrů budka s ostrahou. Třikrát vás kontrolují. Měla jsem vždy úzkostný pocit,“ vzpomíná sochařka Isabela Fárová. „Po příjezdu na náměstí se rozhrnula renesanční opona Slavonic. Kulturní šok.“

 

Pohraničníci kontrolovali vlaky a autobusy, tajní slídili po městě. Když se jim někdo nezdál, tak ho sebrali. „Byla tu stísněná atmosféra. Člověk v tom žil, tak vám to přišlo jako normální,“ říká Marta Borková, která se do Slavonic přistěhovala v roce 1963.


Komunismus na věčné časy

Normální to nebylo. Normální svět začínal až za ostnatým drátem pár kilometrů na jih v Rakousku. Rozdíl je dodnes patrný. Během čtyřiceti let komunistického režimu se nedevastovaly jen památky, kulturní dědictví, ale celá společnost, mentalita lidí. A ta se nedá opravit stejně rychle jako fasáda renesančního domu. Podle bible se až třetí generace po odchodu z otroctví rodí svobodná.


Ve Slavonicích má problém kvůli historickým souvislostem ostřejší kontury než jinde. „V roce 1989 jsme zažili chvilkovou euforii, pak se to vrátilo do starých kolejí,“ komentuje polistopadový vývoj starosta Luboš Kryzan (nezávislý). Třídně uvědomělé a prověřené obyvatelstvo Slavonic volilo dalších šestnáct let do čela města komunisty. Dnes vládne křehká koalice.


Slavonice se podle starosty Kryzana dodnes nevzpamatovaly ze změny ekonomického systému: „Zmizely fabriky, služby, pracovní příležitosti v zemědělství, střední škola. Všechno je pryč, život se zastavil.“ Nezaměstnanost je nad deset procent, polovina lidí dojíždí za prací do okolí. V letní sezoně zachraňuje město turistický průmysl. Vzdálené místo bez velkého zaměstnavatele a se špatnou dopravní dostupností má objektivně horší ekonomické podmínky. Ale za dvacet let nikdo z vedení města nepřišel s vizí nebo koncepcí, jak Slavonice znovu rozhýbat a oživit. „Funguje tady postsocialistický syndrom. Všichni čekají, že nějaké peníze přijdou zvenku. Nikdo se nestará o to, aby se generovaly doma,“ říká Olga Žampová ze Slavonické renesanční společnosti (SRS). „Tak to ale nefunguje, musí se pro to mnohé udělat.“


Jako příklad uvádí rekonstrukci bývalého německého Spolkového domu nedaleko náměstí, ve kterém bylo za socialismu kino. Dům patřil městu a SRS shánělo dotace na jeho přestavbu na kongresové centrum, které by přivedlo do města návštevníky po celý rok. Ve finální fázi se podle Olgy Žampové radnice zasekla a nenarovnala právní vztahy nutné k získání peněz: „Řekli nám, že na to není nikdo zvědavý. Ať si to koupíme za dva miliony, i když se předtím jednání vyvíjelo jinak. Než jsme sehnali peníze, uplynuly dva roky a možnosti jsme prošvihli.“ Dnes SRS přestavuje Spolkový dům na nízkoenergetické environmentální centrum.


Krátkozraký přístup města ilustruje rozprodej historických renesančních domů, podle velikosti a stavu za 2 až 6 milionů, kterými se saturuje 45milionový rozpočet města. A co budou Slavoničtí dělat, až nebude co prodat? „To je otázka. Snad se změní přerozdělování finančních prostředků, které je pro malá města nevýhodné,“ odpovídá starosta Kryzan.

 

Pražské náměstí

„Od Boháčovy Besídky to začíná. Vedle je paní Fárová, pak Ital, na prodej, na prodej, Pražák, a z druhé strany to samé.“ Paní Marta Borková stojí u pumpy na dolním Mírovém náměstí. Když vysvětluje majetkové poměry ve městě, ukazuje rukou k Hornímu náměstí, které by se mohlo přejmenovat na Pražské.


Po revoluci objevili renesanční kouzlo zapomenutých Slavonic pražští intelektuálové. Kupovali vybydlené domy, opravovali je, rozjížděli kulturní projekty. Kavárna Besídka je jejich enklávou, Ellis Islandem, přes který noví přistěhovalci vstupovali do města. Naštěstí rychle překročili kritické množství a nebyli vyštváni, jak se to stalo třeba v Broumově. Náplava č. 2 se od náplavy č. 1 odlišuje také tím, že má větší kreativní a finanční potenciál, který město obohacuje. A nenese v sobě morální konflikt lidí, kteří se nastěhovali do domů, jež nebyly jejich.


Nejzajímavější slavonickou rekonstrukcí je Fárův dům s dvěma štíty na Horním náměstí, který kromě bydlení slouží jako depozitář. Dům opravila významná kunsthistorička Anna Fárová, která se před lety přistěhovala do Slavonic – „cizího města, které přestalo být cizí a stalo se blízké působením své jedinečné krásy“. Zdevastovaný interiér přestavěl architekt Koucký v minimalistickém, avšak působivém stylu, oceněném Grand Prix v roce 2000.


Střet se starousedlíky byl přirozený, v mediích propíraný, čas ho však obrousil. „Oni se sem natáhli, skoupili baráky, to je pravda. Ale kdyby nepřišli, tak Slavonice nevypadají, jak vypadají. Je to tu zase hezký!“ říká paní Borková. Má pravdu.


psáno pro Sanquis 2009

documentdocument_-_start_page.html
reportagereportage_-_start_page.html
textytexty_-_start_page.html
egoego.html